Smrtnička.

Smrtnička.
Kde, Smrtničko, jsi chodila? Já na soud lidi vodila. To na soud přísný před Boha, kde končí zem a obloha. Dnes krále tam jsem dovedla, když k ránu zora pobledla. „Kdo na bránu to zabušil?“ Pán ptal se. Petr odtušil: „Jde, Pane, bledá Smrtnička, a králova s ní dušička.“ „Nech čeká, čeká do doby, až hrob mu tělo pohrobí.“ Král u bran sedí, u ráje, mžik oka – věčnost teskná je. Když duše branou prochází, ji smutným okem provází. [83] Když hrobní kámen tělo skryl, král v slávu nebe předstoupil. Jas ráje zrak mu oslonil, jak před Bohem se poklonil. A zachvěl se jak bouří klas – Bůh vzal jej přísný na potaz: „Rci, nedal’s nikdy příčiny, by klel tě nářek chudiny?“ „Co měl můj život let a dní, stál k boku sbor mi poradní. Bděl trážněstrážně... nikdy nedozněl mých poddaných mi k sluchu žel. Když u bran ráje stál jsem však, co viděl na div smutný zrak! Šly mimo nuzné postavy a bědné k patě od hlavy. Já nezřel nikdy žádné z nich – teď znám je jak svůj vlastní hřích! Kdy vzhlédnou okem strhaným, král – trnu před svým poddaným. Tvář chorá, vyčítavý hled – ach tuším, jak jsem bídou klet... 84 Suď, světlý Bože, rozbože, buď milostiv, hněv odlože...“ „Že v sluch ti nehřměl nářku zvuk, vstup, duše, do očistných muk. Bys viděla a slyšela a soucitem se zachvěla. Co měl tvůj život dní a let, plač nezhojených lidstva běd. Pak očistěnu, v radosti tě boží láska uhostí.“ 85