Na hřbitově.
„Kdo to chodí po hřbitově,
tlačí trávu na mém rově,
sráží kapky rosy drobné
na mé lože, na chudobné?“
„Klečím zde tvá sestra milá.
Za tvou lásku, za tvou péči
modlitba se moje vděčí,
by ti země lehká byla.“
„Za sestřiny modlitbičky,
co má k nebi zlaté klíčky,
lehky hrobu těžké stíny.
Ale tíží hrobu hlína,
že mne milá zapomíná –
či jí svatbu chystá jiný?“
Co věděla, pověděla,
žalobou ta slova zněla.
Sestra zašla – hřbitov němý – –
Vzdech jde travou ponad zemí...
Hřbitovem jde svatba hlučná,
v chrám ji vede hudba zvučná.
[36]
Nevěsta tam na hrob vzhlíží,
černá zem kde hocha tíží,
co ho dříve milovala,
co mu lživě přísahala.
Utrhla si s hrobu růži.
Proč se dech jí v prsou úží?
Z hloubi hrobu povzdech hučí –
Co to mrtvé srdce mučí?
„Kdo to chodíš po hřbitově?
Šlapeš trávu na mém rově!
Proč mi trháš srdce z hrudi,
nevěrná co láska trudí?“
„Lásky slib jsem dala tobě, –
ty však mrtvý spíš mi v hrobě.
Tebe tlačí hrobu hlína
a mně kvete rozmarýna.
Z hrobu ještě na památku
trhám růži o svém sňatku...“
„Čemu loupíš chudou zdobu
zapadlého nízko hrobu?
Na zlou ti to, milá, vyjde,
mrtvý pro své přijde, přijde...“
Svatebčané pannu bledou
ku oltáři k slibu vedou.
37
Svatba zašla, hřbitov němý,
vítr šumí haluzemi.
Svatba zašla v bílé dvory.
Mladou ženu do komory
uložili v bílé lože –
na co stůně, milý Bože?
Přišla noc jak hroby tmavá.
Nemocné skráň hoří žhavá,
vidí, vidí, – ach co vidí?
Pod oknem kdos tiše slídí:
rubáš bílý s těla splývá,
kleslou hlavou smutně kývá – –
Nemocné se v očích stmívá.
Na okénko mrtvý ťuká,
prosí, hrozí jeho ruka –
ženě hrůzou srdce puká.
Kdy zas mrtví klidně spějí,
ráno teskně vyzvánějí.
Když den bílý svitl v nově,
mladý vdovec po hřbitově
smutně kráčí k hrobníkovi:
„Kopej, kopej hrob mi nový,
kam mé ženy tělo složí,
ať tam čeká na soud boží!“
38