Sirota.

František Leubner

Sirota.
U dveří hřbitova uslzená stála, čelo si opřela, hořce naříkala: „Není-li hvězdičky, smutno v noci čiré – smutněji bez sestry na té zemi šíré. Bez svitu měsíčka smutno v noční chvíli, – smutněji sirotě, otec v hrobě spí-li. Smutná noc, přesmutná, úzkost duši svírá, zlatá-li zořička rána neotvírá. Smutnější sirotě svatba bez matičky, bez lásky, žehnání, bez té modlitbičky.“ Po boku dívčiny bílý stařík stanul, do srdce naději vlídným slovem vanul: „Hrob milých obejmi, vzbuď je svými vzdechy, na srdci jednom přec dojdeš po vždy těchy!“ Bědná ty siroto, v lidech lásky není? Hledáš ji na hrobech, rušíš mrtvých snění... „Utěš mne, sestřičko, v světe opuštěnou, zítra se státi mám nemilému ženou.“ [44] „Lásky jsem neznala, žal tvůj chápu stěží, otec tě potěší, pohlédni, kde leží.“ Béře se ubohá zelenými rovy potesknit, žalovat svému tatíčkovi: „Utěšte, tatíčku, smutnou svoji dceru, zítra nemilému slíbiti mám věru. Nikdo mne neměl rád, srdce chřadlo bolem, – ještě mám teskniti za manželským stolem?“ „Srdce mi uchladlo v starosti a péči, po práci mozolné nyní hrob mne léčí. Pro strasti dítěte, rány duše svěží matka jen srdce má, – pohleď, kde ti leží!“ Pospíchá sirota nízkých rovů řadou, na hrob se k objetí bílé ruce kladou: „Vzbuďte se, mamičko, hleďte milým okem, dceru jak zármutek slídným stíhá krokem!“ Země se zachvěla, hrob se otevírá, plachetkou halená z něho matka zírá. „Srdce tvé mladičké jaké tísní žaly, že se tvoje oči smutně rozplakaly?“ „Upřímné rodiče černá země kryje, smutně se sirotě na tom světě žije. Lépe je skřivánku v čistém vzduchu božím, lépe je jahodě prorůstati hložím. 45 Lépe je kalině na samotě státi – ale mně sirotné hoře srdce chvátí. Po mnohé po strasti ještě větší káží, před božím oltářem ruce poutem sváží. S nemilým k oltáři pod zeleným vínkem – lépe mi usnouti věčným odpočinkem. Z vaší jen lásky mi kvítek blaha pučí, vemte mne, mamičko, svého do náručí.“ Zaštkala matička, náruč rozestřela, dceru svou objala, země se zavřela. Bílí dva holoubci na zvonici vzlétli, na šerém východě růže rána vzkvetly. 46