Švandova cesta do pekel.
Švanda dudák, starý junák,
dudy tiskne pod paží;
smutnými zní dudy zvuky,
nevěstě to na rozluky,
jež opouští, za muže jdouc,
rodné chaty zápraží.
„Na robotu, chaso!“ kázal
správčí ras, jenž mimo jel.
„V poli naříkat jen víte,
tu se bujně veselíte –
na robotu! Ty, dudáku,
kliď se k čertům do pekel!“
„Půjdu,“ hřímá Švanda hněvně,
„vyhledat ti teplý byt“ –
„Spěchej, Švando, v černé věži
za železnou než tě mřeží
o suchého chleba skývě
připravím o slunce svit!
V peklo dojda, skočnou zahrej,
jásot bude veliký
jako v hluku hrdé svatby;
[27]
já tvé nebojím se klatby,
mne tam ďábel nedoveze
ani čtyřmi vraníky!“
Temným lesem Švanda kráčí
smuten volném ve kroku.
V duši nese těžké dumy
jak těch lesních stínů tlumy, –
tu mu stařík sivobradý
stojí náhle po boku.
„Kam, dudáku neveselý,
co ti čelo chmuří rmut?
Oněměly tvoje dudy,
jindy zvučné, slyšné všudy,
k věčnosti snad hledáš brány,
mrazným dechem smrti tknut?“
„Hledám k peklu cesty šíré,
kam mne poslal správčí klet,
abych jeho za zločiny
poslal naň tmy černé syny,
po dlouhé by teskné chmuře
týraným se zjasnil hled!“
„Levou cestou dojdeš k skalí,
hloub co vede v pekla sluj.
Utrhni tři šípku pruty:
jimi šeré skály tknuty
na povel se otevrou ti,
vejdi, nic se nestrachuj!“
Zašel stařík v lesa hloubihloubi.
Co děl Švanda ve zlosti,
spěchá chvatem vykonati,
28
již se v jícnu skály tratí,
pevnou nohou stoupá hlouběj
do pekelných temností.
Hrůzy pekla oko děsí,
nářek děsný leká sluch,
kolem mstící peklo zeje;
Švandova se duše chvěje,
třetí prošel branou žhavou –
kolem černých ďáblů ruchruch.
„Kníže pekel, k tobě poslal
náš mě správčí zločinný,
prál však ve své zvůli pyšné,
že sem jeho tělo hříšné
ani čtyřmi nedovezeš
v pekla zámek hostinný.“
„Vzhůru vzchop se, ďáble Křivý,
vrance čtyři zapřahej,
hosta dovez ku dne sklonu!“
Ďáblů chasa v divém shonu,
bez úrazu opouští pak
Švanda ryčný pekla rej.
Stíny noci v les se kladou,
na hor skalné úbočí.
K peklu čtyři vranci letí,
jiskry srší ve zápětí.
Černý pán tu zápřež řídí, –
správčí siný ve koči.
29