Ballada o skřítku.
Markrabí Karel s panem Buškem starším
– jsou v zimě smutné večery! –
dnes k vínu zasedli; jim jazyk němý
sic nerozvíže v hlučné sněmy,
než k řeči sdílné důvěry.
Co teple dýchá krb, co meluzina
v noc mraznou kvílí nad krovy,
jdou Karlu od úst proudem slova plynná,
však Bušek slovo k slovu spíná,
jak vážil by je okovy:
„Díš mylně, pane, nikdo kdo buď koli
že v drsnou zemi neštěpí
kmen vinný k nám, Pán z něhož v pozástolí
svou krví hostil apoštoly,
než jal jej katan sveřepý.“
Máv’ Bušek rukou, cos jak odmítaje:
„Nač o tom slovných zápolů?
Znáť otec Tvůj, ač málo zem svou znaje,
že zlatem z naší hroudy zraje
pot, slza i krev mozolů – –“
„Aj, pane Bušku, trpko z úst Ti vane,
jak pil bys hořkou zeměžluč!
[5]
Co v Burgundsku kdy slunným zrálo žárem,
tchán nejlepší přec poslal darem,
co sud kdy spoutal pod obruč.
A pravda-li, co starý rozum praví,
že víno srdce zveselí –
v zdar zemi té, co mok ten rodí žhavý,
a na mé Blanče dobré zdraví
výš plnou číši, příteli!“
A napiv se: „I Tvá zem štěstí hodna,“
dál z Vilhartic dí odvetou.
„Jí k blahu třeba nejen toužných přání,
i ruky pilné, moudrých skrání –
a růže štěstí pokvetoupokvetou.
Pak rozjasní se tváře na veselí,
pak zjásá zpěv, kde lká teď pláč,
ni dítě hořem v Čechách nezaželí
a v štěstí vzroste na muž celý –
jen pomoci nám k tomu rač!
Bys ráj zde štípil, rájem zakvete Ti,
i réva v hrozny vyspěje.
Kéž rukou strážnou chráníš ráj si škody
a v číši své, kdy šumí hody,
kéž nezříš krve krůpěje.
Jen k paži páž! V tom české štěstí stojí,
když ruku podá druhu druh,
ať ostrým potkají se s vrahem v boji,
či na úhoru v práce znoji
svou brázdou vedou dělný pluh!“
Skráň mladou vznesl, – v očích jiskry hrály –
děl pevným hlasem markrabí:
6
„Své zemi jména ctného dobývati,
– slib slyší Bůh i boží svatí! –
že úmysl můj neslabý!
Tys výtku děl – slyš pravdu dávnou zjevně:
syn nemůž otců za viny.
Však ať se zloba protiv bouří hněvně,
já, doufám svému Bohu pevně,
žal nebudu své otčiny!
Bůh mému pomozi i svatý Václav,
bych sliby věrně naplnil!
Ač slovo knížecí zpět nemá jíti
ni překážkou se nezvrátiti –
jen pomoc Páně dá nám sil.
S ní, dobrý druze, vejdem do turneje!
Číš na budoucí zvedni čas
a do poslední vypij do krůpěje:
Ať v zápasu nám nebe přeje
a zlý má s námi smutný kvas!“
„Bůh pomozi! Jde s Tebou každý věrný!“
radostně Bušek vybuchl.
„Muž nebočí již od daného slova!
Tvá vůle silně pohotova,
by oheň v prsou potuchl,
co pro čest jména českého Ti hoří!
Ctných králů slyším dědice, –
buď zdráv, kdo v turneji tom ctném Ti dvoří!“
Vzal Karel pohár od komoří –
a zdvihli plné řepice.
Svou nedopiv, pan Bušek hustou bradu
si spokojeně pohladil.
„Sic v kapce poslední prý síla zbývá.
7
Kdo za dne v sedle, večer pívá,
by skřítky vděčné navnadil,
jim zavděk nechá kapku na dně číše,
že koně češou ve stáji.
Když jezdec unavený ze sna dýše,
tu přijde skřítek tiše, tiše,
a zbytek slízne potají.“
„Snad babí pověstky, můj dobrý Bušku,
Tvou moudrou hlavu matoží?
Já chutně dopíjím svou číši ke dnu.
Bych nechal v ní jen krůpěj jednu,
než hlava k snu se uloží,
a po mně jiný pít měl nedopitek,
mok krvorudý dobrých rév,
mně zdá se – byť i dobrý byl to skřítek –:
kdo vína mého pije zbytek,
jak pil by moji vlastní krev!
Vždyť znáš, že víno v žilách na krev přejde!
Ej přál bych, země příští král:
Co sluncem zraje, moji věrní milí
by s krví hroznů sílu pili,
by jarý oheň krev jim hřál!“
Vstal Karel od stolu. „Dnes v pohovoru
my zmlkli bychom neskoře!
Čas na lože! Chraň anděl s nebes dvoru,
by zlý nám nebyl na úkoru,
ať zdrávi vstanem za zoře.“
A ulehli. Tmou komory se plazí
pruh rudý k stolu od kamen,
kde drobnou jiskrou skáče na řepice.
A vichr buší v okenice,
8
v noc meluziny skuhrá sten,
jak žebrák u dveří by lkal své žaly
a skuhral, huhlal v důvěře.
Pan Bušek stichl teplé na posteli,
jen markrabí v svém loži bdělý
své ještě šeptá páteře.
Již váznou slova jako bez paměti,
duch ve snu mešká odpolu –
V tom jakby zticha skřípla stěžej dveří –
kdos drobným krůčkem jizbu měří
a blíž se plíží ku stolu.
Jak na stůl kdos by opatrně sáhl,
cink! pohár jasně zazvonil.
A ticho teď – kdo dlouhou žízní práhl,
zde po poháru ruku vztáhl
a k ústům žízným přiklonil.
Zas ťape, šlape komorou ten krůček
tak uspávavým rozměrem – –
Kdos kolem stolu chodě do okolu,
teď jak by sklamán skřehl v bolu –
číš třeskla o zeď úderem,
zpět odrazem se vrací ode stěny
a padla prostřed komory.
Zrak protrhl pan Karel vyjevený –
Tu v šeru stojí rozkročený
stín dlouhý malé pitvory.
Skřet vskutku na kapku si vína přišel!
Na stole číše Buškova,
však markrabova leží na podlaze,
tak potlučená po odraze,
jak byla by jen z olova.
9
Pan Karel used’ v loži. Snad se staví
mu v oči oblud pro baby?
Však šerem cítí pohled vyčítavý,
hlas zadrhlý jej smutně zdraví:
„Bůh pozdrav, pane markrabí!“
„Co, tváři hubená, zde tkáš se v noci?“
ptá Karel v zlém se rozmaru.
„Kde baby přadou niti suchopýru,
tam choď – a najdeš dobrou míru:
blín v hněvů babích odvaru.
É hleďme, zloboh zlý se štítí vody,
chuť na víno má šlechetné!
Ba věřím radrád, že cizí od úrody
by leckdo rád si strojil hody –
och, čeládky té početné!“
A skřítek šedý trpělivě čeká,
až markrabí svou dopoví.
Stín smutku tmí se po dobrácké tváři,
– kdo kdy se s dobrým skřítkem sváří? –
Hlas Karla kárá hrobový:
„Rač na jazyk mít pozor, vzácné kníže,
zlý jazyk hlavě nepřeje.
Snad dávné přísloví jej Tobě svíže:
Skřet na koho si právem stíže,
zle nedobře se poděje.
Než mlád jsi – budiž odpuštěna vina,
ač vína jsi mi nezavdal,
nač čekal jsem, až mráz mi v kosti čišel.
Co za dveřmi jsem z řeči slyšel,
dím ku Tvým slibům: Bůh to dal!
By lidská krev Ti ruku nezahřála,
10
kdy s vínem pohár zdvihneš k rtům,
by lid pil krev, co v slunci rodí skála,
by ohněm v tvrdém těle hrála –
však slovo mé vlož na rozum:
Mně nedals napit, o kapku bych vína
snad neochudil vaši krev?
Můj milý kmošku, opatrný příliš,
sluch pozorný teď k slovům schyliž,
co radou Tobě pravím v jev!
Rač strážně bdít a Tvojí nad mohylou
kéž moudrá hlava ráčí bdít:
By lékař cizí nepustil mu žilou,
– až lid Tvůj snad by zpýchal silou –
a sám chtěl jeho krev snad pít!“
„Jsi zlé či dobré?“ Karel děsem vzlykl,
kříž v jméno Jezu Kristovo
na zvlhlé čelo chvějnou rukou značil.
Jak by mu pěstí hrdlo stlačil
a hruď tížilo olovo.
Pan komoří se zbudil. Skříply dvéře –
Zda v snu svůj vlastní slyšel hlas?
Vždyť ticho zde, krb září v pološeře –
To sen byl, v rozesnění věře,
pan Bušek usnul klidně zas.
Bdí markrabí však v loži nepokojný.
Zda zlý jej straší nástrahou?
Však v uších tajemná mu slova hučí
a otázka jej tížně mučí,
jsou hrozbou? věštbou neblahou?
Kdos révu řeže, sen mu krátký značí,
ne – údy v smrti tuhnoucí!
11
Kdos hrozny v lisu na krev rudou tlačí –
než k hrůze změnou snu se zračí
v nich lidská srdce živoucí!
A sní a bdí pan Karel roztržitě,
noc nepokojná horečně!
Těch vidin děsivých se leká v snění,
roj obav mozkem víří v bdění, –
sen utišil jej konečně:
Kmen prořezaný ze skalné rost’ půdy,
kam zdravou utkvěl maticí.
Z ran zajízvených na bohaté plody
zrál slibně slunné za pohody,
ssál žár a krev, zem třísnící.
12