Černokněžník.

Černokněžník.
Kolo značí svatou křidou, vykrápí je vodou živou, tajemným je žehná znakem černokněžník s chmurným zrakem. V kolo vstoupiv čáry čítá. Perutí dvou temných kmitá síní záchvěj poletavý, k posluze se sluha staví. „Prones ruče přání svoje! Duše tvoje bez pokoje brzo vstoupí v ohně zdroje!“ „Hrozeb zanech, sluho klatý! Přines lebku, lidské hnáty, olup o ně hřbitov svatý!“ Běs jen máchnuv křídly znova už se vrací ze hřbitova. Mistr říká tajná slova. [16] Roste, stojí tělo živé, vážný stařec brady sivé. Černokněz jak oko zvedl, zachvěl se a v tváři zbledl. Ďasu úsměch na rty sedl. „Pochybnosti, v hruď co zebe, obživlý rci starče starý, jsou lijsou-li rudé pekla žáry, je-li věčnost, blaho nebe?“ Mrtvé ticho v síni šeré. Oknem jitřní svit se dere. „Té-li nechceš pochybnosti zbaviti mne, temný hosti, bludnou duši jiné sprosti: Podobu máš, vrásky, tahy – rci, můj jsi-li otec drahý?“ „Ač mne voláš z hrobu klínu noční dobou, bludný synu, nepřeješ mi odpočinu – nehřmí kletbou moje rety. Náruč pnu ti ve ústrety, abych strhal ďáblu sítě, jenž se chystá na úsvitě uvrci tě v pekel sluje.“ Do objetí syna víže, skráň mu žehná znakem kříže. 17 Vzlétl satan, klenbu ruje, kámen na kámen se věží – a dům v dýmných rumech leží. Šerý holub s holubicí vzlétli z trosek nad zem spící. 18