O mši svaté Krista Pána.

O mši svaté Krista Pána.
Vyskočilo slunce z hory, pozdravilo zoru bílou – vyšel z nebe sám Pán Ježíš, potkal svoji Matku milou. „Zdráva, Královno buď světa, koruna Tvá skvěj se jasně! Rci mi pak, ctná Matko boží, kde jsi byla, kde tak časně?“ „Když zvonili na klekání, vyslýchala lidské vzdechy. Rci mi však, můj milý Synu, kam dnes Ty jdeš, kam ty spěchy?“ „Stojí, stojí kostelíček v černém lese osamělý, na památku smrti v nově mši jdu sloužit za svět celý. K hoře za mnou’s poklesala, pod křížem jsi mřela spolu – podej ruky, Matko bolu, sestup se mnou do slz dolu.“ Divem duha sklenula se, květem sedmi barev hrála, jedním koncem v nebi stála, druhým koncem k lesu plála. Nad hlavami nebe jasné, pod nohami zemi šerou, duhovitou stezkou spěchem Syn a Matka v dol se berou. [95] Prostřed cesty zastavila Matka Syna ku otázce: „Pověz, Bože, boží duhu, proč jsi stvořil ve své lásce?“ „Na zemi kdo v slzách tonou, láska Tvá k nim sluncem hoří, na útěchu, žes jim Matkou, Tvá ji láska ze slz tvoří.“ Dále šli – kam nohu kladli, jasnila se duha boží. Došli lesa, sestoupili, – zhasla duha na podnoží. Lesem šli – a uníženě korunu strom každý sklonil. Kostelíčka přešli prahy, zvonek sám se rozezvonil. Na hlas zvonku jak by mlhou z údolu se vznesli k hoře, české země dědicové za Kristem šli ve pokoře. U dveří hned poklekali, kropili se svatou vodou – tou-li zvlhly smutné tváře, pláčem snad zlou nad příhodou? Obrátil se k nim Pán Ježíš: „Svatí boží, odkud cesta? Od země-li k ráji vzhůru, k zemi z rajského snad města?“ Poklonil se svatý Václav, poklonil se, pozdravoval: „Pochválen buď, Bože svatý, cos nás rájem podaroval. K dědině my rajské zpátky od země se navracujem, kde jsou naše hroby svaté, v noci na zem sestupujem. Tam čekáme na den šťastný, poklekáme na modlení: v pláči projde noční bdění, – a ten den se nerumění... Čekaný den nezasvitl, – od země jsme putovali. Na mši svatou zvonek volal, za Tebou jsme v chrám se dali. 96 Vítej, Bože z ráje přišlý, svatou mši bys obětoval! Z pšeničky jsem chléb přichystal, z révy víno vylisoval. Mši pak slouže za svět celý, vzpomeň na náš na lid věrný, co jej tíží smutek hořký, smutek těžký, neúměrný. Na modlitby do kostela s Tebou jdem, kde Bůh nám strojí divnou svátost svého Těla, velebný hod Krve svojí.“ Kristus vstoupil ku oltáři, – zažíhalo slunko svíce. Matka boží do stolice, svatí klekli na dlažicedlažice. Pán Ježíš v své komži zbožně svatou mši již obětuje, nábožně se svatí modlí, svatý Václav přisluhuje. Bez hudení, beze zpěvu svatá mše se koná tiše, z lesa chudým kostelíčkem kadidlová vůně dýše. Kristus kalich obětuje – zachvěly se ruce obě, Tělo boží pozdvihuje – jakby vlhlo krví v nově. S vížky zvon se rozezvonil, svatých sbor se k úctě klonil.klonil a les tichý, oněmělý, každý květ v něm vůni ronil. „Pokoj boží vždy buď s vámi!“ Pán Ježíš dí smutným hlasem,hlasem. Co že všichni svatí, Bože, rozplakali se tím časem? Po mši svaté když Pán Ježíš obrátil se k požehnání, krvavá jak rosa drobná vyprýštila z jeho dlaní. Křížem čelo znamenaje, svatý Václav vzhlédl z důli – smutkem vzdychl: krůpěje tři na čelo mu ukanuly. 97 Od oltáře šel pan Ježíš, za ním tiše svatí spolu, od kostela svah kde hory nakláněl se do údolu. Zde Pán Ježíš stanul, klekl nad studánkou u prorubně, smutně nořil svaté ruce chladné vody do prohlubně. Vyschlého jak moře nad dnem stojí hory šíré témě, svatí dolů pohlížejí – tam jich smutná leží země. V modlitbách se opozdila ještě boží Matka milá, všem se křížům poklonila, z kostela pak vykročila. Zastala tu smutnou duši na kostelních klečet prazích, mile se jí pozeptala, smutek vidouc v dobrých tazích: „Proč jsi Ty se neradoval, kolem dveří obstupoval, když Pán Ježíš za svět celý dnes se v nově obětoval?“ „Jak jsem se měl radovati, do kostela vstupovati, kde tak smutně zaplakali, co tam vešli, boží svatí? Za svatými mojí země nedala mi vin mých tíže, na prahu jsem církve klečel, české země hříšné kníže.“ „Není v hříších, Karle milý, kdo má v ráji zlaté sídlo! Pojď již se mnou, by Tvůj smutek oko mého Syna shlídlo!“ Sešli spolu ke studánce, v smutku kde myl Kristus rány, do rukou co za svět hříšný tupým hřebím byly vklány, kde myl rány zajízvené, čerstvou krví porosené. Matka ptá se udivená, vedouc Karla ve průvodu: „Proč že smuten, boží Synu, po nebeském jsi tak hodu?“ 98 Pán Ježíš svou hlavu zvedl, odpověděl matce zticha: „Co viděli svatí, ptej se, Prokopa se zeptej mnicha.“ „Na modlitbách tanula jsem, slyšela jen zvonek s věže, – co se dělo při mši svaté, pověz, pověz ctný mi kněže!“ „Když Pán kalich obětoval, zachvěly se svaté ruce... Pochyba, co div ten značí, mně se rovná hořké muce.“ Vstal Pán Ježíš od studánky, otřel svaté ruce svoje, Ludmila co podala mu, do bílého do závoje, tichými pak v smutku slovy odpovídá Prokopovi: „Pod námi zem vaše leží v kotle hor jak vyschlé moře, – tam však vidí oko moje, jak je plno slz a hoře. V kalich odtud přimísena s vínem vody kapka jedna – – k obětí když jsem jej vznášel, jakbych zvedal moře ze dna. Do kalicha pohleděl jsem, závratí jsem chvěl se, bledna: pohleděl jsem do slz moře, do hluboka, nedohledna. Nebyla to kapka vody, – bylatě to slza těžká, co jich tolik dole kane, kde se radost neomešká. A ta slza rostla v moře, moutily se hořké vlny – pozdvihal jsem kalich k Bohu, kalich slz a krve plný.“ Což to mrazík sluncem běžel? Svatých sbor se zachvěl němý. Před Ježíšem Karel císař na zrosenou klekl zemi: „Pokorně jsem bil se v prsa, božímu se Tělu klaně, bez zvoníka zvonek zvonil, – pozvédl jsem hlavu maně. 99 Pověz, Bože, proč se dálo, – na rozum se div ten stavěl – když jsi Svátost pozdvihoval, bílý chléb že okrvavěl?“ „Z vaší země pšenka zrála, – byla chudá, nenámelná – do klasů krev z půdy hnala, krví rudne mouka bělná. V pšence čisté bez koukolu z půdy krev a od mozolů – divu-li, že chléb krvácí na oltářním ještě stolu? Div, že krev jej orumění, Bůh když chléb v své tělo mění.mění, na pamět svých ran bolavých, bolestného utrpení?“ Svatí hlavy pochýlili, stáli kolem v smutném tichu, rozjímali, co ty divy o krvi a o kalichu. Blažený pak biskup Vojtěch, – zbožně říkal na žaltáři, zavřel knihu, křižoval se, – poklonil se s truchlou tváří: „Hostii jsi svatou zlomil, mír jsi hlásil světu, Bože, – hlas Tvůj smutný duší pronik’, jak by k srdci mířil nože.“ „Nad hostií rozlomenou smutnu býti, slzy líti – či na tvůj lid zarmoucený nevzpomenout, nepomníti? Svět co káže mír a lásku, lid tvůj hlasně kvílí bolem, kat jak z úst by rval mu jazyk, jak by údy lámal kolem.“ Svatí jako zkamenělí smutně hledí do dálavy. Vystoupil z nich svatý Václav, korunu sňal se své hlavy. Korunu sňal se své hlavy, odhrnul si vlasy s čela, odhrnul si vlasy s čela, kde se boží krev mu rděla. 100 „Ach tak rány nebolely, bratrova kam čepel sekla, vlastní krev tak nepálila, potůčkem co s čela tekla, – krev jak Tvá mne, Bože, tíží, na čele mne ohněm pálí – proč Ti ruka krvácela, když jsi světu žehnal v dáli?“ „Od oltáře, stolu Páně, země tvé zřím luh i stráně: srdce v náhle krev mi roní, krev se značí v rukou ráně. Pukalo mi srdce smutkem, z ran až krev se ukázala, když jsem žehnal zemi tvojí, co tu ze sna noci vstala. Pukalo mi srdce smutkem nad tou zemí proklínanou, že ji zlý až dosud stíhá záštím svým a hněvnou hanou. Pukalo mi srdce smutkem, ach kdo vaši bídu zhojí, země vlastní syn když neví, co že jí je ku pokoji? Pukalo mi srdce smutkem nad tou zemí požehnanou, že z ní nářky beznadějné k nebi lkají smutnou hranou.“ V šerý dol Pán Ježíš hleděl. Svatí jeho slov se lekli, kolem něho kruhem klekli, z očí jsou jim slzy tekly. Nemluvili, neviděli, celý svět se zatměl v očích, bylo jim, jak mrak by hnal se na jich zem s hor po úbočích. Nad jich smutkem zaplakala, k Synu vzhlédla svatá Máří, rouškou oči utírala, s prosebnou pak řekla tváří: „Nemáš slova na útěchu pro ten pláč a hořkost vzdechů, či snad mají svatí v slzách pod rajskou se vrátit střechu?“ 101 „Matko milá, kaž jim vstáti, vesele zpět putovati, k útěše nech svojí slyší, co já viděl, boží svatí. Nad vaším jsem smutkem želel, že se ještě jitro nední, vaši zem co k štěstí zbudí, ku štěstí kdy vstanou bědní. Po mši svaté od oltáře z kostelíčka vycházeje, však jsem poznal, jakým steskem svaté vám se srdce chvěje. Čekati a nedočkati, poklekati na modlení, kdy vám v pláči projde bdění, šťastný den se nerumění. Do časů jsem příštích pohled’, – věčný věk se lety měří: – svítání již bílé svítá, již den šťastný ze tmy šeří. A když od bran ráje jdete, ku svým hrobům sstupujete, na modlitbách za zem vaši radostná vám naděj kvete.“ Jak by prchly mraky šeré, osvítilo slunce horu, jak by celý svět se zjasnil, radost byla v svatých sboru. A jak jsou se zradovali, před Ježíšem poklekali, líbali mu komži svatou, zpívali mu vděčné chvály. Slzy svatých české země sbírá v jich teď plesném kruhu a je proti slunci nyní Matka boží kropí v duhu – a již se tu duha staví, pestře staví nad mrakavy. Ještě dolů pohleděli, požehnali zemi šerou, a pak k nebi vysokému Syn a Matka již se berou, a jak louky pestrým pasem svatí jdou stop jejich jasem. 102 OBSAH.
Stránka Trojí křest3 Ballada o skřítku5 Dudák13 Černokněžník16 Až k poslednímu soudu19 U božích muk21 Havrani25 Švandova cesta do pekel27 Na božím soudu30 Meluzina33 Na hřbitově36 Rybář39 Koleda41 Sirota44 Kristus Pán hostem47 Koleda o návratu z Egypta54 Vrchní63 Macecha65 Slzičky68 Zbojník70 Černá beseda74 Koleda77 Na křížných cestách81 Smrtnička83 Mše biskupa Vojtěcha86 O mši svaté Krista Pána95
E: jf; 2007 [103]