Havrani.

Havrani.
„Kamo to míříte neblahou se zprávou, havrani zlověstní, výšinou modravou?“ Letíme, spěcháme upřímo ku králi, krví že ruměnnou zbraně už zaplály. Z králova vojska jen mrtvoly po pláni, zbytky – třas běsnící v útěku pohání. Světlo dne bílé než v červáncích doplane, pověz, kde krále as poselství zastane? „Loví tam ve hvozdu, – vojska mrou na poli, nemá tam syna, to v srdci jej nebolí. Ošetřil starocha syn by mě na zemi – živ-li či mrtev, vyvy, havranihavrani, rcete mi!“ Na poli v krvi své ulehl zabitý, nepřítel koní jej ušlapal kopyty! Starci zrak zaskvěl se slzami ve třpytu, divý skřek havraní hlaholil v blankytu. [25] Nad šerou nad skalou, nad lesem šumícím stanuli havrani v letu svém kvapícím. Kroužili ve výši, stišil se křídel svist, vrhli se dolů pak, střela jak na kořist... Za horou slunce se halilo do stínů, za pluhem s pole šel šedivec v dědinu. K rokli se přiblížil, utajil v ňadru dech: ležel tam mrtvý kdos ve drahých střemenech. Z lebky zob havraní oči mu vyklinul, jak by tu na kořist Pán Bůh sám pokynul. Na skále hlaholem zvučela lesina, krále to hledala sirá tam družina. Hledali, volali – král se jim nevracel, na ostrém kamení rokliny krvácel. Křížem se znamenal šedivec po čele, s tajemnou hrůzou se k vísce bral ztemnělé. 26