Kolo značí svatou křidou,
vykrápí je vodou živou,
tajemným je žehná znakem
černokněžník s chmurným zrakem.
V kolo vstoupiv čáry čítá.
Perutí dvou temných kmitá
síní záchvěj poletavý,
k posluze se sluha staví.
„Prones ruče přání svoje!
Duše tvoje bez pokoje
brzo vstoupí v ohně zdroje!“
„Hrozeb zanech, sluho klatý!
Přines lebku, lidské hnáty,
olup o ně hřbitov svatý!“
Běs jen máchnuv křídly znova
už se vrací ze hřbitova.
Mistr říká tajná slova.
Roste, stojí tělo živé,
vážný stařec brady sivé.
Černokněz jak oko zvedl,
zachvěl se a v tváři zbledl.
Ďasu úsměch na rty sedl.
„Pochybnosti, v hruď co zebe,
obživlý rci starče starý,
jsou-li rudé pekla žáry,
je-li věčnost, blaho nebe?“
Mrtvé ticho v síni šeré.
Oknem jitřní svit se dere.
„Té-li nechceš pochybnosti
zbaviti mne, temný hosti,
bludnou duši jiné sprosti:
Podobu máš, vrásky, tahy –
rci, můj jsi-li otec drahý?“
„Ač mne voláš z hrobu klínu
noční dobou, bludný synu,
nepřeješ mi odpočinu –
nehřmí kletbou moje rety.
Náruč pnu ti ve ústrety,
abych strhal ďáblu sítě,
jenž se chystá na úsvitě
uvrci tě v pekel sluje.“
Do objetí syna víže,
skráň mu žehná znakem kříže.
Vzlétl satan, klenbu ruje,
kámen na kámen se věží –
a dům v dýmných rumech leží.
Šerý holub s holubicí
vzlétli z trosek nad zem spící.