Hoj dnes bude veselo,
jde k nám dudák mladý!
K tanci dudy zahudou,
v dudách písní sklady!
„Dejte vínka rudého,
písní bude k díku,
co je drobných krůpějí
v plném poháříku.
Dejte vínka rudého,
dudy písně hrají,
jakých slyšet nebylo
v šírošírém kraji.“
„Měli my jsme dudáčka,–
rok a den je tomu,
v krvi jsme jej nalezli
u pustého lomu.
Znával slavně zadudat
na ty zlaté dudy – –
Nás dnes ty však rozvesel,
zažeň strast a trudy.“
Vše se staví do kola,
dudák písně hledá, –
nic vám, lidé, nepraví
ta tvář jeho bledá?
Nadul měch – což, Bože můj,
divně hučí v měchu!
Jako těžký ston a kvil
při posledním vzdechu:
„Den a rok spí dudáček
pod zelenou travou,
jiný na plec dudy vzal
za mzdu za krvavou.“
Na dudáka v úžase
zmlklá chasa vzhlíží –
běda, čí to hlavu ta
těžká vina tíží...
„Divná, divná písnička!
Či nás ďábel mámí?
Zahrej, – je-li ďábla klam,
budiž Pán Bůh s námi!“
V dudách dudá hrobu hlas
truchlou, temnou notou,
jak stesk mrtvé mateře
drobnou za sirotou:
„Druhu nepřál slávy – vrah,
nyní hrob mě tísní,
místo slunce – šer a noc,
němo – místo písní.“
Dudák jak by zkameněl,
zmaten k zemi zírá.
Komu bylo do tance,
slzu s oka stírá.
„Věru, také neslyšet
písně v šírém kraji;
zahrej – dudy tajemné
více říci znají!“
Marně dudák zdráhá se
marně, neodolá.
Dudy dují, – krve hlas
pomstu nebe volá:
„O dudy mě oloupil,
co mým byly blahem,
Bůh jej za to pokárej,–
dudáku, tys – vrahem!“
Ach ty hudče nešťastný,
po tanci je, zpěvu!
Slzy tryskly v dívčí zrak,
mužům jiskry hněvu.
Teskno na vsi – jako kdys,
rok a den je tomu...
Vrány divě krákají,
sletují se k lomu – – –