Šel Švanda, nesa písní roj
kdys v hlavě a džbán medu,
šel v háj, kde báje pěla chvoj,
a zdřimnul ku posledu;
tu před ním s poklonou stál pán,
jak vyrostl by z vřesu:
„Jsem k tobě, Švando, odeslán,
bys zadudal nám k plesu.“
No, Švanda, dvorný, toť se ví,
děl: „Posloužím vám, páni,
když zvučný peníz kovový
mi dáte za dudání.“
I hrál. – Tu pověst znáte as,
jak český lid ji líčí?
hrál čertům Švanda v noční čas
na šibeničné příči;
dal obelstit se bohužel
jak jiní druhdy bratří;
já na také bych s jinou šel
a hrál jim jak se patří.
A všem, kdo činí našich dnův
jak pánové ti čistí,
že v klobouk místo dukátův
nám suché vrhou listí
a místo za hostinný stůl –
den ze dne víc a více –
lid na příšerný vodí kůl
své družky šibenice.
Či nemám na ně míti zlost?
Vždyť v žilách krev mi teče...
Kéž řízné písničky je dost,
když v ruce není meče;
jen kdybych, jak jsem tomu chtěl,
v ten pohár svého zpěvu,
v němž trpkne žal, též přidat směl
víc soleného hněvu.
„Ej, stříbra dost i zlata dost,
jen pojď a neměj strachu!...“
Tož šel. – A s hostem volal host:
„Hrej, hrej a dudej, brachu!“
Ej, mám-li v srdci hněv a žal,
nic nerozumím žertům
a líp bych takým zadudal
než tatík Švanda čertům;
a správně bych jim platil dluh:
hněv hněvem a vzdor vzdorem;
ten velký Israele Bůh
mně věčně bude vzorem.