O Švandovi.

O Švandovi.
Šel Švanda, nesa písní roj kdys v hlavě a džbán medu, šel v háj, kde báje pěla chvoj, a zdřimnul ku posledu; tu před ním s poklonou stál pán, jak vyrostl by z vřesu: „Jsem k tobě, Švando, odeslán, bys zadudal nám k plesu.“ No, Švanda, dvorný, toť se ví, děl: „Posloužím vám, páni, když zvučný peníz kovový mi dáte za dudání.“ 13 I hrál. – Tu pověst znáte as, jak český lid ji líčí? hrál čertům Švanda v noční čas na šibeničné příči; dal obelstit se bohužel jak jiní druhdy bratří; já na také bych s jinou šel a hrál jim jak se patří. A všem, kdo činí našich dnův jak pánové ti čistí, že v klobouk místo dukátův nám suché vrhou listí a místo za hostinný stůl – den ze dne víc a více – lid na příšerný vodí kůl své družky šibenice. Či nemám na ně míti zlost? Vždyť v žilách krev mi teče... Kéž řízné písničky je dost, když v ruce není meče; jen kdybych, jak jsem tomu chtěl, v ten pohár svého zpěvu, v němž trpkne žal, též přidat směl,směl víc soleného hněvu. „Ej, stříbra dost i zlata dost, jen pojď a neměj strachu!...strachu!...“ Tož šel. – A s hostem volal host: „Hrej, hrej a dudej, brachu!“ 14 Ej, mám-li v srdci hněv a žal, nic nerozumím žertům a líp bych takým zadudal než tatík Švanda čertům; a správně bych jim platil dluh: hněv hněvem a vzdor vzdorem; ten velký Israele Bůh mně věčně bude vzorem. 15