Zpěvy pošumavského dudáka 2 (in Spisy Adolfa Heyduka 11) (1899)

Zvěsti, 1887–1890, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
ADOLFA HEYDUKA
XI.
ZPĚVY POŠUMAVSKÉHO DUDÁKA.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE
[2] ADOLF HEYDUK:
ZPĚVY POŠUMAVSKÉHO DUDÁKA
II.
ZVĚSTI. 1887–1890.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE [3] Veškerá práva vyhrazena.
[4] ALOISU JIRÁSKOVI.
[5]
Dudák. Hlas z lidu:
„Je-li pak to pravda nebo ne, že plyne dudáček po vodě? „Jak pak by to pravda nebylo? černooké děvče pravilo: „Zabili dudáčka, zabili, kdo nám bude hrávat na dudy?“ Odpověď dudákova: „Nezabili; tlachem planých slov zatloukli mu jenom na temlov. Nezabili věru, dudá přec v hloubi duše ondy zkvetlou věc. 9 Nezabili, věru, k čemu strach? toulal se jen volně po horách. Jako skřivan k nim se vzhůru nes’, by měl o kus blíže do nebes. Do těch nebes, kam by vešel rád s Švandou prozpěvovat, s Švandou hrát. S Švandou Boha prosit za svůj lid, za vítězství práv a mír a klid. Za zdar v boji proti nástrahám, nechať při něm zahynul by sám; nechť by neznám byl i jeho hrob, jen když bude konec dravčích zlob.zlob." 10
O Suchodvorských zemanech.
Suchodvorští zemané pravili kdys ke mně: „Máme hojnost vzácných vín, skrytých v sklepů temně; přijdi večer, dudy sprav, veselí se chystá, dudami nás při něm bav, ale dozajista!“ Šel jsem. Páni zemané sedli kolem sudu... „Nuže, páni, jakou as dudati vám budu?“ „Povíme ti, poslouchej pozorně a tiše, a pak nalaď a pak hrej, tu je džbán a číše!“ 11 Zpívali mi s druhem druh, já se chopil džbánu, pil jsem – kuckal, nedudal podle písně pánů... „Holá, sprovoď hlahol náš, obvesel nám duši!...“ „Ne, ten zpěv i nápoj váš všecku chuť mi ruší. Jaktěživ jsem neslyšel,neslyšel v Čechách takých zvuků, s takým vínem nevzal jsem nikdy číše v ruku; nenávidím, lidičky – pryč z vašeho týna – padělané písničky, strojeného vína. Lepší v Čechách dal nám Bůh, však je dobře znáte, ale cizí mrav a zvuk vznešenějším máte; pták, ne vy, je druhem mým, jenž se k nebi nese, s ním se písní potěším u pramene v lese!“ 12
O Švandovi.
Šel Švanda, nesa písní roj kdys v hlavě a džbán medu, šel v háj, kde báje pěla chvoj, a zdřimnul ku posledu; tu před ním s poklonou stál pán, jak vyrostl by z vřesu: „Jsem k tobě, Švando, odeslán, bys zadudal nám k plesu.“ No, Švanda, dvorný, toť se ví, děl: „Posloužím vám, páni, když zvučný peníz kovový mi dáte za dudání.“ 13 I hrál. – Tu pověst znáte as, jak český lid ji líčí? hrál čertům Švanda v noční čas na šibeničné příči; dal obelstit se bohužel jak jiní druhdy bratří; já na také bych s jinou šel a hrál jim jak se patří. A všem, kdo činí našich dnův jak pánové ti čistí, že v klobouk místo dukátův nám suché vrhou listí a místo za hostinný stůl – den ze dne víc a více – lid na příšerný vodí kůl své družky šibenice. Či nemám na ně míti zlost? Vždyť v žilách krev mi teče... Kéž řízné písničky je dost, když v ruce není meče; jen kdybych, jak jsem tomu chtěl, v ten pohár svého zpěvu, v němž trpkne žal, též přidat směl,směl víc soleného hněvu. „Ej, stříbra dost i zlata dost, jen pojď a neměj strachu!...strachu!...“ Tož šel. – A s hostem volal host: „Hrej, hrej a dudej, brachu!“ 14 Ej, mám-li v srdci hněv a žal, nic nerozumím žertům a líp bych takým zadudal než tatík Švanda čertům; a správně bych jim platil dluh: hněv hněvem a vzdor vzdorem; ten velký Israele Bůh mně věčně bude vzorem. 15
O Brandeburských píšťalářích.
Přišli do Čech píšťaláři s braniborských drah, šedých očí, bledých tváří, vousů, že až strach, dlouhých hlav a liščích vlasů, bubny měli na opasu, v ústech chvast a tlach. Chlubili se velcí, malí – stejní ten i ten – pískali nám na píšťaly, tloukli na buben, leč kdo slyšel, bodnut v duši zacpával si rychle uši všecek uděšen. Chtěl nás učit lid ten chlubný – vykládal svůj krám – na píšťaly, trouby, bubny cizím písničkám; 16 a my ne! Aj, vlastní máme, brandeburských nežádáme, pískej, bubnuj sám! Nechte nás jen na pokoji, duši chcete v plen, naše písně: včely v roji, vaše: vosy jen; rozumíme vašim žertům, nemořte nás; ke všem čertům hýbejte se ven! Ne-li, nuže ať se zjaří,zjaří dávný vzdor a hněv, ty, kdo ďáblem hospodaří, bojovný plaš zpěv; z českého kdo zrozen klína, hraje též tu od Kolína, jíž vám stydla krev. Také starší ještě máme, taktovkou k ní cep; vydudáme, vytepáme cizí klam a klep; znáte ji snad od Tachova; přijdete-li, dáme znova paži, a vy leb. – 17
O Jeníškovi.
Šel jsem s dumou v hlavě vzhůru po Vltavě, u Březnice, touže džbánu, zastavil jsem v Medolánu; svatbu měli právě. Vejdu, žízní hnaný, mezi svatebčany: „Dejte pít, než srdce lekne, zadudám vám písně pěkné, mládenci a panny!“ Koláče mi dali, medu nalévali, a já dudal, zpíval k tomu, kde kdo byli, přišli z domu, velicí i malí: 18 „Bejlí jedovaté, Jeníška snad znáte? Ne? že ne? ba, o hrst vikyviky, o snář víc než o kroniky dávných předků dbáte! – Chlap měl podle zvěsti štětinaté štěstí, kdyby dnes byl v našem davu, věru bych mu vlčí hlavu rozbil pádnou pěstí. Z vladycké ač krve, holičem byl prve, zjednal si však úřad nový: slídičem byl Huertovy chátry vlčí krve. Břitvu v kozlím vaku, jednorožce v znaku, klenotem měl mouřenína, nejspíš proto, že byl špína, zmije hostil v zraku. Podružil se s vrahy, očmuchával prahy, až jej různí darebáci na loupežné v Čechách práci za vzor měli záhy. 19 Týral, kde co bylo, to se zalíbilo – po Praze a po okolí honil, jímal, co se koli před popravou skrylo. Drze hájil stranu znevěřilých pánů; predikanty škrtil, dusil, kdo je bránil, umřít musil katem na čakanu. Za to přišla s hora chvála ode dvora; v hedvábné byl oděn šaty a povýšen od Slavaty za prokurátora. Žoldák se mu kořil, vždyť s ním národ mořil, konečně i Čechům k haně podkomořím stal se maně; vydíral a spořil Shraboval vždy více, na sta, na tisíce; s Huertou co prohrál v sázce, dát musily jeho chásce,chásce dvakrát Domažlice. 20 Z českého si fisku za dukátů misku statek koupil pěkný z míry, Březnici, tvrz z Lokšan Jíry s vesnicemi v blízku. V zámku, k němuž dány bohaté jsou lány, upravoval světlé cely, pro nábožné Španiely s pekelnými plány. Jeho tělo ztylo, lidu zle však bylo, až se v posled, moji zlatí, lotra k soudu povolati Bohu zalíbilo. Zvonili mu hrana; ale jednou z rána Březnicí zvěst létla ručí, že to v noci v zámku kňučí: strašák stal se z pána. O korytě s nohou, s hlavou jednorohou vřískal, křičel: „Hynu, hořím, peklo metu, ďáblům dvořím, ač jsem měl ves mnohou. 21 Čertovské mám časy – kdyže minou asi? ruka má – ej, jak to bolí – čerty mydlí, čerty holí, čertí střiže vlasy. Ublížil jsem lidu, nebudu mít klidu, pokud skradené mé zboží Pánbůh na klín nepoloží těm, jež hnal jsem v bídu! Hleďte, moji zlatí, kterak Pánbůh platí všakým zrádcům vlasti asi... Zatracen buď na vše časy taký zlosyn katí. –“ 22
O hrobce na Stražišti.
Kostelíček na Stražišti na vršíčku stojí, cesta k němu přes Vlčavu lukami a chvojí; sedl jsem tam blízko věže za večerní doby, rozbitým jsem oknem hleděl do podzemní koby. V kobě v rakvích ztrouchnivělých tlejí Vrabští z Vrabí, čelo všecko rozbrázděno, žlutá tvář se krabí; líp se rodu jejich dávných robotníků vede: roste, kvete – leč kol Vrabských pavouk sítě přede. 23 Křižáci jim oplétají ruce, hrdla, tváře, sotva že jim slunce hodí špetku jitřní záře; za to horských dešťů příval do líce jim pere; jejich vous a vlas v kout truhly myš si v hnízdo bere. Útrpně jsem hleděl Vrabským do zapadlých zraků, mysl byla plna blesků, čelo plno mraků; a mé dudy zakvílely, zaúpěly maně: „Vrabští, co vám k pýše bylo, potomkům je k haně! Nevděk jste si vysloužili, bohatýři švarní; vaše lány, vaše lesy nevděčníci marní, neznají juž řeči rodné, jako zlato ryzí, stále z vašich ondy hradů, víc a více mizí. A vy v rakvích ztrouchnivělých, nemajících víka, lhostejni jste; k čemu tedy po boku ta dýka? 24 proč jste si ji v rakev vzali, když vám síly není na smělce, již zavinili vaše zneuctění. Jejich koňů volné stáje dražší mají zdobu než vašeho klenba nízká společného hrobu; brzo juž se rozpadnete, rozmeteni všude, žel!... V tom z hloubi slyším slova: „Ale dýka zbude! Na zbabělce zbude právem, nedbajících předků: dávné slávy bojovníků, dávné slávy svědků; snad ji zvedne jará paže bohatýra mládce, aby bylo konec sporu, křivdě, lsti a hádce. Zablýská jí nepřátelům do všech úhlů světa, zhyne ostřím zbojník všaký, strachem rab i sketa; pak nechť klidně promění ji na krojidlo pluhu, a my duchem vrátíme se do svých rodných luhů. 25 Do svých luhů, do svých dvorců, v srdce mladé chasy, z našich těl pak vztyčí doba v polích zlaté klasy; pohleď, jak nás vánek hbitě prachem u výš nese!... Jdi a dudej, co jsi slyšel na Stražišti v lese.“ – Dudám tedy, jak mně děli, nedbám han ni díků, ale při tom často vzdychám: „Kéž bych měl tu dýku! Zkusil bych ji; ale srdci nedůvěra brání: nelhali jste, Vrabští z Vrabí? z lidu jsem, vy páni!...“ 26
Sudoměřská.
Pěkná jsou to luka od Strakonic k Štěkni, až tam tudy půjdeš, dudáku náš, řekni! Vyběhnem ti v ústret ze stodol i lánů, dudati nám musíš od večera k ránu. Zpívati nám musíš jako stehlík v keři, a my půjdem s tebou třeba k Sudoměři, třeba k „Řeřabinci“ nebo do Zátavy, aby nám tvé písně zvedly svislé hlavy. 27 „Sedláčkové zlatí, za slovo vás beru, o té Sudoměři zazpívám vám věru; zadudám vám k tomu veselou a ráznou: do půl furianta, od půl kolomaznou. Zadudám vám něco o dědině vaší, že se zase jednou zamyslíte, braši; budu hrát a zpívat třeba do svítání, jak tu byli biti obrnění páni. Biti, ač se smáli, že sedláky sperou, že jim na kopytech dědiny rozberou; ale jinak bylo: ve vzteku a lání byli zpupní páni sami rozebráni. Hlavou vychloubačů bez rodného citu byl pan Jindřich z Hradce, převor Johanitů; 28 Švamberka měl s sebou, měl i Kolovrata v plátech ze železa, sám z ryzího zlata. Vůdcem nade všemi zrzavou měl lišku: Divokého Mikše, aby zhubil Žižku, s Žižkou dobré lidi, lidská práva k tomu; liškou přiloudal se, tchořem prchal domů Táhl Žižka z Plzně se skrovničkou četou, ale z Štěkně zhlédl Mikšovu směs kletou; hnul se k Sudoměři, seřadil si vozy, ale tu naň vtrhli z Kestřan jezdci mnozí. Na výšině „Hrázi“ měl voj Žižkův stání, když na bratry lstivě chystali se páni, ale cepovníci, první v každé půtce, klidně vyčkávali Hradeckého škůdce. 29 Doráželi páni na Husity v křiku, nedaleko vísky blízko u rybníků. „Šilhavým“ slul jeden, „Škaredým“ slul druhý – ej, byl vám to, braši, s panáky boj tuhý! Chtěli jako vlci přes rákosná mlaka, ale vázli koně, vázla četa všaká; druh přes druha dral se k vozovému hradu, a tu na ně Žižka střely metal z „hadů“. V ráz panáci v blátě topili se davem, jedni na „Škaredém“, druzí na „Šilhavém“; a husitské ženy v tlupách na návrší kamením v ně praly v ráz, jako když prší. Nevěděli páni strachem kam a kudy, rybník za rybníkem krví byly rudy; 30 drábové i jezdci složili tu kosti; posud lid ta pole zove „Na žalosti“. Blátem „Šilhavého“, polem u „Markovce“ utíkali páni jako štvané ovce, jakby kočky mrskal, jakby vlky plašil... Žižka na bělouši pohledem je strašil. „Pyšný Jindřich z Hradce, vztekem jedovatý, ukázal, že zlatem kované měl paty; práčata pak útlá, zlatoplavé kštice, „Divokého Mikše“ hnala do Vožice. Darmo spílal Divoch: na „vyvrhel ženský“, darmo na cepníky zuřil Opočenský; pro vítr jim dali tenkrát jak se patří tatíčkovy sestry, tatíčkovi bratří. – 31 Tak Čech ondy svorný – drahně tomu roků – řízně nájezdníkům zahrál do poskoku. Ach, můj milý Bože, kéž jak v onom čase všem, kdo národ moří, učiníme zasezase. Kéž zahyne křivda šířící se světem, dal bych za to věru zvučné dudy dětem, starou hlavu katu, jarou duši Bohu; – každý po možnosti a já též, co mohu. 32
Na pokutní louce.
Hluboká, Hluboká s věžmi i valy, za dávna Záviše pěvce tu sťali, sťali ho pod hradem na svěžím luhu; ubohý zpěváku, ubohý druhu! Jali ho, sťali ho krutostí hnaní pro zlatou korunu, pro krásnou paní; rád že měl královnu, padla mu hlava, posavad rudne tu od krve tráva. – Spil jsi se, Záviši, milosti vínem, katovi dán jsi byl královským synem; což králům do pěvců, nač o ně péče? nad vše jim blýskání pádného meče. Záviši, Záviši, býval jsi pánem, já pouze chudák jsem pod božím stanem; tvé srdce s mým srdcem k sobě však patří; po písni, Záviši, rodní jsme bratří. 33 S palácem srostl jsi, já jenom s chatou, přec ti však zadudám v památku svatou; vím, že díš s úsměvem v nebeském luhu: „Ubohý dudáku, ubohý druhu! Také máš královnu, věky se kruší, národa svobodu v srdci i duši; pro ni-li život dáš, ztratíš-li hlavu, žít budeš na věky v andělském davu. Zpívej jen nadšeně! Budiž ti svata spanilá královna v okovech jatá; umřeš-li, v nebesích v souzvuku ladném dud tvých a loutny mé v náruč si padnem!“ 34
Na Borovanských samotách.
Po Borovanských samotách pln nářku bludný Sever táh’, až v žilách krev mi stydla; i vzal mě na svá křídla, a mých si nevšímaje slov v dál unášel mě na Trocnov, jenž v čele vrásky maje zřel zasmušile v kraje. Na Borovanských samotách, blíž u Trocnovských blatných drah, děl Sever v dumném bolu: „Teď, dudáku, skoč dolů; zde zadudáš si, jistě vím, až důvěrně ti napovím, že otec cepovníků zde zrozen v bouře ryku.“ 35 Na Borovanských samotách mne náhle svatý pojal strach, hruď sevřela se bolem – jak smutno, smutno kolem; mně hořela i bledla tvář – a rudá na severu zář výš šlehla z černých mraků – žal zalil oheň zraků. Na Borovanských samotách tré dubů stojí: s brachem brach, blesk zurážel jim sněti; to pradubu jsou děti, kde zrozen Žižka, boží rek, jenž zkrotil zlobu, zášť a vztek a s břitkou silou v meči vlast z dravčí vyrval léči. Na Borovanských samotách bezvolně na ňadra jsem sáh’: zle srdce mi se chvělo, jak puknouti by chtělo; pod paždím prázdný měl jsem měch, leč v duši hněv a žal a vzdech a v mysli příval stesků a v očích střely blesků. Na Borovanských samotách dub Žižkův vydoutnal a zpráh’; kde stával, mdle si hoví jen zakrsalé křoví, 36 jež chudý pasák v chladný čas na ohník láme zas a zas a proutek drže tenký zří v plamen – bez myšlenky. – Na Borovanských samotách což dbá ten chuďas? Rád a blah, že hřeje tvrdé dlaně; kde bojovník je Páně? Ó Bože můj, jak ven a ven brat zaměněn a zubožen, co dál však bude z vnuka? Zle Tvá nás tiskne ruka! – Na Borovanských samotách dál v nářku chladný Sever táh’, až v žilách krev mi stydla, a vzal mě na svá křídla; zas byl jsem nesen jako pýř a rozhlížel se v dál i šíř, jak sváry lid můj ruší... A byla bouř v mé duši. – 37
O Trocnovském dubu.
U Trocnova po šest věků stával dubí kmen, u kmene byl vůdce reků Žižka narozen, zhynul však té na samotě starožitný dub; blesk mu ondy v bouřné slotě starou hlavu srub’. S bouří, vichrem v stálém sporu větve ztrácel kmen, až oloupen o svou koru zhynul povalen; zkomolené jeho sněti, dříku svalný hrb ubožáků vzaly děti na začadlý krb. 38 Nosily je za půl roku, každý zdiven byl, že těm dětem zrovna v skoku přibývalo sil; divili se; zázrak nový tvořil každý kus, a vnuk nesl dědečkovi: „Nevěříš? no, zkus!“ Smál se děd a ruče z kmene větev v ruce vzal; jarost vešla do ramene, svěžest v každý sval. „Při sám Bůh, mé zlaté děti, jinaký jsem tvor – nebudem těch pálit snětí, dáme na topor.“ Topůrka hned na soustruhu soustruhoval kmet, zmlád’, kdo měl je z vetchých druhů, o padesát let – silnějším byl nežli prve – přišla celá ves, ku zjaření chabé krve každý domů nes’. Rozběhla se pověst v kraji, z dálky spěchal lid, šťasten jako Adam v ráji, Žižkův kmen že zhlíd’; 39 by však s prázdnem nešel domů, kousek ulovil, až nezbylo na polomu nic, jen pahýl zbyl. Roznesli i pahýl věru, každý něco vlík’, chtěli na cep, na sekeru, na luk, na perlík, ba kdo pouze k střenkám nože dosáh’, byl už rád; každý chce, můj milý Bože, silen být a mlád. Vždyť kdo třísku, ždibec pouhý dubí třísky měl, vykonal už podle touhy napořád, co chtěl, čeho přál si, našel všudy světu na podiv; kovkop těžil zlato z rudy, rolník zlato z niv. Vše se k jaré vzneslo síle – přepodivná věc – silnějším byl kmet té chvíle než teď mládenec; lepším sad byl, luh i setí, vesničky jak květ; v každé chatě bylo dětí nejmíň třikrát pět. 40 Ale člověk pýchá v štěstí! Topor, cep i luk, jež děd ondy třímal v pěsti, odhazoval vnuk; robil nové rukojeti, sláb’ – a sláb’ – a sláb’ –, až se z mužů staly děti, z mládců hrstka bab. České vísky zakrněly – těžký boží soud –, a co lidé v hlavách měli, rozpadlo se v troud; ó kéž srdci na úlevu v troud ten – už je čas – padne s nebe jiskra hněvu, aby vzplanul zas. – Což pohodou neomládne čárný Žižkův dub, třeba že mu chvíle zrádné vichor hlavu srub’? či by neměl v země nitru k odnoží sil dost, k novému by Vesny jitru vypučel a rost’? Což mohutný posud není v půdě kořen skryt, jenž by k lidu obrození štědře darů skyt’? 41 ej, já sám v tu milou vísku pospíším, nač trud? a z kořene dubu třísku vezmu k pípě dud. A pak spustím, moji zlatí, u všech vsí a chat, až se budou srdce smáti, hory zelenat; za mnou, k činu volá chvíle, dosti planých slov, na pouť k svaté matce Síle, vzhůru na Trocnov! 42
V chrámě Čáslavském
Ondy při dudání zanesla mě cesta k Janovickým vrchům, do Čáslavi města; do chrámu jsem vkročil, vzpomínkou se kruše; z hloubi zaúpěla rozbolená duše. „Tady ležela jsi, jasná hlavo česká! Kde Tvůj vzdor junácký, kde Tvůj věhlas mešká? Kdeže zpráchnivěly Tvé velebné skráně, bohatýrský Žižko, vyvolený Páně? 43 Ohlížím se smutně jako siré robě po památce Tvojí, po Tvém tichém hrobě; ale nenacházím, kde Tvé jméno psáno; všecko porušeno, všecko rozkotáno! Že nestihla v žití klenby Tvého čela, tož pěst vrahů v hrobě rozbiti je chtěla; Ty však vzdornou silou vzdul jsi hruď a chvatem zahnal’s rušitele pádným hrobu mlatem! Věru bledli strachem cizopasní páni! přišli Tebe tepat, a jsou potepáni; ještě prázdných očí lebky Tvojí lysé – statní hrdinové – znova ulekli se. Ulekli se ještě prachu Tvojí hrudi, snad že předvídali, že se někdy zbudí; 44 a – by na vše časy bylo s Tebou veta – rozmetli Tvůj popel do všech úhlů světa. Ó že’s nevzplál, Jene, srdcem, hněvem v líci, když Ti hrob bořili smělí trpaslíci! Ale nač Ti hrobu, nač památky prosté? pomník Tvojí slávy výše oblak roste. Oblak modrou klenbou do nebe až vniká; vždyť měl v Tobě Pán Bůh svého bojovníka, jiskru svého čela, svojí pomsty rámě; tomu není věru místa v lidském chrámě. Hrobka rozmetena, leč – a kdo to zruší? – velebný máš pomník v každé české duši; plnať je vlast Tvého posvátného prachu, věrným ku potěše, zrádcům ku postrachu! 45
O Lovětínské rokli.
Dnes, braši, chci vám říci, jak ondy pod Lichnicí král Jiří Uhry chyt’; jak vosy strach je v chomáč svál, a v chomáči tom Matěj král byl po zásluze bit. V té Lovětínské rokli zle věrolomci zmokli, Čech v zásekách je lap’; ač utíkali sem i tam, vždy přišli – posud radost mám – z lijáku pod okap. Ó Jiří, svatý králi, spěš s nebeské své dáli a vezmi ostrý meč; 46 už zase hřebínek jim vzrost’, my vděčni budem na věčnost za pomocnou ti seč. A já budu hrát v dudy a velebit tě všudy, jen, Jiříku, je znič – a zahynu-li při tom, nuž, pak řekni: „Sem pojď, synu, juž a hrej o všecko pryč!“ 47
O Třeboňském rybolovu.
O Třeboňském rybolovu dudat chci a pět, když tam Krčín regentoval, který stvořil „Svět“; – „Svět“, veliký rybník vele, prostý vad a chyb; víc než hvězd má nebe stkvělé, bývalo v něm ryb. Byli vám to hladcí kapři, větší než můj měch, udivením zrak se měnil na těch tarantech; náhodou-li do nevodu vniklo jich jen pět, sotva s nimi mohli z brodu – aspoň ne tak hned. Ač tam z lovu posud kyne mnohý krásný plen, proti rybám Krčínovým je to potěr jen; 48 bylyť půl sta liber z hruba, každá stopu v příč, jako kbelík byla huba, ploutve jako rýč. Jako slunce však se leskla jedna větší všech, kdo ji zřeli, z čista jasna tajil se jim dech; sám pan Vilém, jenž byl všady a půl světa znal, „Totě zrovna velryb mladý!“ zdiven zavolal. „Do zámku tu rybu pěknou doneste mi hned!“ Nebylo však z rybolovců, kdo by kapra zved’, tlouk’ sebou, jak ryby tlukou, toužil z vadky ven, drželi ho, ale v rukou zůstal jim jen hlen. Baštýř, mládek, vše se třese, všickni slábi jsou... „Jeden ryby neunese, bude třeba dvou!“ A tu Krčín: „Není tady lepších chlapů? hej, kdo s tu rybu, mladý, starý, viděti se dej! 49 Slaboši jste všickni všudy, aby vás spral ďas, dva na jednu českou rybu! Hynem, lid i čas; slábnem, slábnem – to mě bolí – od Žižkových dob... nuž, ať je to kdo chce koli, ryby té se chop!“ Tu blíž pana z Rožmberka starý muž se zved’: „Rybku tu, sud dáš-li piva, odnesu ti hned; odnesu ji i s tou kádí, jenom, pane, vel, víc jsem ondy nosil v mládí, odkud kam kdo chtěl.“ „Troufalý jsi na mou věru! mluv však, co jsi zač?“ „Domanínský kovář, pane, znamenati rač; v našem rodu od jakživa máme nadbyt sil; děd můj v Uhřích s Koudelníkem, s Čapkem v Němcích byl. Statným slynul už jak práče, mnohý ztekl hrad; otec můj byl u Moháče s Janem z Kolovrat; 50 štěpil Turky mečem v půli u Budínských bran; život, statečnosti k vůli, dal mu Soliman. A já sám dva odnes’ kusy, při nichž duní zem, proto myslím, jít to musí také s tarantem; nevídáno, můj ty Bože, věru bych ho sněd’!...“ Žasnul Vilém: „Jakže? cože? nuž zkusíme hned!“ „Zkusme tedy, pantatínku!...“ „Dobrá!“ vece pán. „Ale sázkou rač mi dáti tam ten pole lán; mým ať navždy, vyhraju-li...“ „Buďsi! To tvůj plat, nesníš-li však?“... „Pak nechť v půli přerubne mě kat. Ještě si však vymiňuji, vzácný pane náš, že mně k ryby zajedení pecen chleba dáš a pak slušný korbel piva – víš, co říká lid: ,Čím statnější kapr bývá, tím chce více pít.‘ 51 Smál se pán: „Jest ujednáno! Kuchtíku, spěš v ráz, připrav rybu k dobré chuti, pěkně pobav nás; upec půli, uvař půli – zkrátka, čiň, jak chceš, ale vše dej na tabuli, vše! A nyní spěš!“ Taranta když kuchtík trhl, pravil: „Hlupák chlap, pro dvacet ten kapr stačí, lán chtěl, topor lap’; po pansku však aby k Bohu vešel s pychem svým, rozmanitě, jak jen mohu, rybu připravím!“ Obaloval, smažil, pekl, skrájel v drobnou směs, vybral kosti, kůži svlekl, a přec jal ho děs; bylať spousta jídel z ryby, téměř dvacet mis. „Toho nesní jeden, kdyby zdráv byl jako rys!“ Dychtiv čeká Vilém chvíle a s ním hostí sbor... „Nuž ať tedy počne jísti zázračný ten tvor!“ 52 Počal: krájí, připíjí si – jen kuchtíku služ – vida, jak se tratí mísy, půl jich prázdno juž! Ba juž hyne půle druhá; ej, to statný kvas! Vilémovým hostům smíchem slzy tekou s řas; až tu jedlík ostýchavě k pánu zírá... „Nuž rci jen, co ti vězí v hlavě; vid’, že nelze juž! Proto přece neprohrál jsi, statný jsi mi host!...“ „I ne, myslím, pantatíčku, předkrmů že dost, sic bych potom bez pochyby pro tenhle ten tret nesnědl té švarné ryby; ať ji dá radš hned! Ať ji dá a neotálí, pokavad mám ráž; vel, by kuchtík nechal žertu, vzácný pane náš; teď jsem právě dobré chuti, dostavilť se hlad, kapr – co pak asi kutí? – spravil by to snad!“ 53 Tu pan Vilém udivením v hlasný dal se smích: „Kuchtíku, pec ještě jednu z rybek Světových! Tvůj je lán, můj brachu milý, orej, šťasten buď! Třeboň dal bych hned tu chvíli za tvou dobrou chuť. Dal bych ještě Bechyň k tomu, Soběslav i Stráž, kdybych jednoho měl syna, jakých deset máš; sestárli jsme, záhy zhyne pán i jeho rob – tobě kyne život v dětech, mně zbývá jen hrob!“ 54
Ne!
Pištce jali Pasováci: „Dudej, dukát chceš-li!“ „Jak? vždyť bych vás koupil všecky za zlámanou grešli; kdež byste vy dukát vzali? dukát – totě zboží! leda jste ho někde strhli s hrdla Matce Boží. Ne! Nedudám! Věru vám ni za dukáty nenafouknu měchu, máte všickni na svých rukou krev pobitých Čechů; řádili jste jako bouře v široširém lese, posavad ta země vzdychá, posavad se třese. Ne! Nedudám! 55 Zmořili jste české kraje, sžehli české zboží, na růžích jste sobě stlali, nám na ostrém hloží; vaše zlato taveno je z naší české rudy; než bych vám hral, na sto kusů rozbiji své dudy. Ne! Nedudám! Proříznu radš temlov vzdutý, píšťalu radš strhnu, zlomím švarné kozí růžky, do ohně je vrhnu; zajděte si na rozcestí, havrani kde křehcí, ani čert mě nepřinutí dudat, komu nechci. Ne! Nedudám!“ 56
O Gérardovi.
O baronu Gérardovi zkazku slyšte dnes; z Nizozemska byl to nový český pán, leč pes; přišel s luzou dobrodruhů do ubitých Čech, až konečně na dvoukruhu v Daliborce zdech’. Pošel z rodu vzácné zmije: děd kdys koupen byl, Viléma by z Oranije zrádně zavraždil; čtvrcen jest, leč Filip Druhý, šťasten v nitru svém, vnuka zákeřného sluhy zrobil šlechticem. 57 Zběhl do Čech, lačen lupu, prsty čněly z bot; kornetem byl vřaděn v tlupu Valdštýnových rot; pod záštitou jeho vějky vodil různou sběř; vylichotil vnadou Čejky z Olbramovic dceř. Nyla, vadla v žalost otci jako jahod trs; Gérard kuběny bral v noci na Hamerskou tvrz; při píšťalách s chlapy, s pány prováděl svůj rej; nad ženu mu děvky, džbány, hod a lup a frej. Poběhlé jak zmetek feny vedl si co den, spitý rváč a rozkacený panen vrah i žen; nebylo-li peněz dosti, vyjel kupcům vstříc – Veselí a Mezimostí vědí toho víc. Měl-li srdce, pak v něm vyli vlci: Vztek a Hněv, čivy jeho z hadů byly, z kolomazi krev; 58 tací tenkrát tyli páni z krásných českých niv, kopa vyrostla jich maní, kam našinec pliv’! – Vyhnali ho z vojska; snoval zradu, pil a pust’, kdo ho druhdy pojmenoval, tomu páchlo z úst... Toužili se chlapa zmoci: leč jak dravý pták supím letem ulít’ v noci tajně na „Lesák“. Ženy vlek’, kde jaké byly, v tu svou lesní klec, a když mu ji vypálili, utek’ na Hradec; z Hradce černým hvozdem znova v Hamerskou prch’ skrýš – počkej, lotře, pochopova smyčka čeká již! Táborským jsi trnem v zraku; nežli svitne den, budeš, vilný vlkodlaku, lidem polapen; zavedou tě k dvěma sloupům, na nejbližší chlum; topor patří prostým troupům, provaz baronům! – 559 „Viset budeš,“ děli krátce; Gérard strachem kles’, kousal dřív, leč na oprátce skrot’ jak sbitý pes; panina však u císaře sklonila se tvář... od čekanu chlapa žháře kat ved’ na žalář. V Daliborce, staré věži, hnil po sedm let, myslím, že as voněl stěží, šlechtický ten květ – šílená jen jeho paní, jak dí lidu zvěst, písní, loutnou při hvězd plání mírnila mu trest. – Žel, že posud také ženy chová rodný luh! nad Čecha jim vyfintěný cizák dobrodruh; límce tret v nich spíše vzbudí lásky sladkou zvěst nežli slunce v české hrudi... Pfuj! hněv svírá pěst. – 60
O Martinu Hoef-Huertovi.
Velhartice plny světla, stihla lotra boží metla. Zvěst zámeckým těká dvorem, že Huerta hyne morem. Trhlý zvonek věže sípá, že ten hrozný vlk už scípá. Kněze prosil, škemral, hekal, před hradem už satan čekal. Netrpěliv lotru kynul; nevzal Boha Hoef a zhynul. Bouře vyla; velcí, malí zděšením se křižovali. Všecko prchlo z komnat spěchem – z hradu letěl satan s Hoefem. 61
O Vodňanském kostele.
Vodňanský pěkný boží stan má zpívající zvony, že slyšeti je se všech stran na devatery hony. Až do Čičenic, do Račic, zvlášť o velikém svátku, a do Chelčic a do Stožic až k Holečkovic statku. Nuž ku městečku po lukách a podél šumné vody! jeť hostinný tu každý práh, a každý host má hody. Zde všeho dost – kdo přijdeš, zvíš – i raženého kovu, a tolik ryb, že plavou již i na kostelním krovu. 62 V to hnízdo spěchám vždycky rád, jsouť upřímni zde všude; buď ujme se mne kamarád, buď krčma – nějak bude! Juž věže báň – hle, ký to jas – jak dukát v slunci plane, a med!... med je tu nad topas, jen jedno mrzí, pane! V tom chrámě byl jsem jednou jen, a hned mi zvlhly řasy; vždyť hlavní oltář zohyzděn je dvěma Maradasy. Dva lotři – čert je do Čech kyd’ a zapsal v černou knihu – ten mladší východní rval lid, a starší loupil v jihu. Dva lotři, jimiž kraj ten zchud’, jichž zástavou byl plamen, již pištce měli místo dud a místo srdce kámen. Tam na oltáři s obou stran se druží k svaté Panně; ej, lide milý, pro pět ran, proč máš je v božím staně? 63 Nechť každý na kolena kles’ a prosí Děvu boží – já spálit dal bych ještě dnes to španielské hloží. Vždyť vyhubili lid i lán a, kde co bylo, skradli... já odkop’ bych je rozhněván, kdy k nohám by mi padli. A kdyby purkmistr mi děl, že dá mi peněz slapy, jen kdybych něco dudat chtěl, radš pliv’ bych na ty chlapy. A kdyby děkan třeba řek’, že dá mi peněz bednu, bych před zbojníky těmi klek’ a dudal aspoň jednu; A kdyby říš mi dával král a plášť a žezlo k tomu, já nezapěl bych, nezahrál, v tom chrámě pranikomu. Spíš dudy své bych rozdupal a rval si šedé vlasy, vždyť celý svět by se mi smál, že hrál jsem před lotrasy. 64 Ty pověsil bych na čakan, ne do božího chrámu; ej, divím se, že Kristus Pán svou mateř nechal v rámu. Že nevztáh’, nechť jen maličko, svou na zbojníky ruku, že neřek’: „Máti, matičko, pryč pojďme od těch kluků. Mníť, nevinný že dívčí květ a nebes něžné dítě lze klamat jim a lapit hned do přetvářek svých sítě...“ Tož v ten mne kostel nevnutí ni k mému synku kmotři, mně nejsou zhola po chuti ti španielští lotři. Těm chlipným chlapům nedudám, i kdybyste mě zbili; za pekla potvory je mám, jež z naší krve ztyly. 65 Já takové juž srdce mám, že hněv svůj sotva zmohu; spíš na rozcestí zadudám svou píseň Pánu Bohu.*) *) Dudákovi podařilo se, po čem toužil. Při povšechné umělecké úpravě chrámu za primatorství přítele Frant. Heritesa odstraněni lotříci s oltáře, obraz pak nahrazen novým: Matkou boží montsalvatskou, jež krásné svatyni je k ozdobě opravdové.
66
Hovor s Žižkou.
Od Tábora na Klokoty kamenitá cesta; ztratil písně jsem i noty, pospíchaje z města; posud v hlavě hněv mi hoří, v ňadrech hanba zebe, za Lužnici, do pohoří, pod širé chci nebe! Bývalo tu ondy lépe, veseleji, pane, teď zde srdce líně tepe, oko nezaplane; vše se leká, vše se bojí, i ty vísky v blízku, ač tu posud Žižka stojí, ale žel, jen z písku! 67 Hleděl jsem naň hodnou chvílichvíli, rtové se mi chvěli: Hle, tatíčku, co jsme byli a co jsme dřív měli; co jsme byli, a čím nyní ve vlastním jsme domu? naše práva mají jiní, naše statky k tomu. Zdál se Žižka naslouchati tlumeným mým řečem, ba pojednou bylo znáti, pohnul také mečem; jakby chtěla se mnou k pouti, pozvedla se noha... Ach, kdyby chtěl oživnouti, pro živého Boha! – Pohlédl jsem, dudy v klíně, v zázračné ty oči, od těch dob jak žernov v mlýně hlava se mi točí; bodá mne to v levém boku, tepny zrovna buší; v Žižkově jsem spatřil oku slzu, na mou duši! Kuráž jsem vám dostal mžikem, moji zlatí braši, řku: promluvím s pantatíkem o té bídě naší; 68 vypravuji všecko všudy v mnohé moudré větě, že nevíme kam a kudy na tom božím světě. Hleď, tatíčku, zlo nás drví, šeptal ret můj tiše, ale Žižka stáhnul brvy hněviv zvolal s výše: „Tím jste věru vinni sami, není srdce dosti; slza-li v zrak vytryskla mi, byla slza zlosti. O krčmách a pitkách víte škůdců svých a vrahů, jejich stop však nevidíte na svých domků prahu; sami vší jste vinni psoty, sprostý vám mrav český, nejrůznější do cizoty stopujete stezky! Nad odkazy otců máte novomodní smetí; za hvězdičky prodáváte sebe i své děti; snášíte a hromadíte plané cetky cizí, skvosty však, jež škvárem mníte, v kapsách lotrů mizí. 69 Má-liž se to dál tak vléci? Čert aby vás hlídal! Žel, že jsem těch smutných věcí ondy nepředvídal; škoda bojů, škoda kroku! Pomoci-li není? Jen mizerných pět set roků, a jak vše se mění! – Křičte dál jak nazí v roji sršní, věz však, brate, nářek ran že nezahojí a mne nepomate; nechte si brát řeč i chaty, vzdychejte jak baby – nechci míti nic, můj zlatý, s otroky a raby! –“ Zahanben jsem v raním šeru rychle prchal z města; z kamene je Žižka věru, ale my jsme z těsta; hněv mi v hlavě zrovna hoří, v ňadrech hanba zebe, za Lužnici, do pohoří, pod širé chci nebe! – 70
O starých i nových Adamitech.
Vždy mi bolest stanout káže u Nežárky blízko Stráže, v jihu milých Čech, květnými kde zdoben vděky dřímá ostrov drahné věky v řeky ramenech. V dumavých zde olšin tlumu při pěnivém vody šumu lid měl ondy skrýš, v zběsilých jenž vášní ržání, v divých chtíčů vrávorání mnil se nebi blíž. Pyšně děl: „Bůh jenom ve mně, k radostem nám všecka země, ostatní je klam; utrpení hynou pouze, za podíl když v úkoj touze, co chci míti, mám! 71 Co mi čest, co vlast a víra? v krvi vzruch je všehomíra, slastí všech pak vrch v požitku je prostém meze; cíl, kam lidstvo klečmo leze, jest jen spousta mrch! Volný život tvorstvo pruží!...“ A den se dne ženy, muži v divý rej a chvat kolotným se nesli skokem, k prsu prsem, k boku bokem, nazí... k čemu šat? Místo něho v běsném kvasu byly proudy volných vlasů tancujících žen; vpadlý zrak a siná ústa sžehla vášeň bohopustá, ňádra smilný sten. Při zpěvu a při poháru, tygřích vášní u požáru z hříchu hřích se líh’, až sem Žižka v hněvném plání od Čáslavských vrazil strání s hlukem vozů svých. Na den Rufa v noci maně hejtman Bořek vtrhl na ně; zkácel olšin les, 72 smetl doupě samopaše, spálil vůdce Mikoláše; žen i mužů směs. Zašli... Není na ostrovu ani skrýše ani rovů, smutno v místech těch; ztichly břehy olším vité, ale jiní Adamité žijí po městech. Co jim vlast, co nářek její? v poběsilém chtíče reji vedou hrdě svou, tepou znylé matky skráně, cizácké však kurtisáně leží u nohou. A co vy, mé české chýšky? Hynete mi, neníť Žižky, na zlo aby pad’, Adamská by ztrestal těla, třeba na sobě by měla zlatem tkaný šat. Duchem nazí, srdcem chromí Adamci ti bez vědomí starý vedou rej; a já dudák v stesku hořkém marně volám: „Žižkou, Bořkem lide buď, jen chtěj!“ – 73
U Putímského kostela.
Kdys za písničkou po okolí chodě, zřel starý kostel jsem, jenž dvě měl lodě. Ty ve žalostných sporů čase divém od sebe odděleny byly zdivem. Loď jedna z jihu zář i světlo měla, loď druhá ku severu pohlížela. Tu jižní za chrám měli „Oplatkáři,“ jak spílajíce říkávali staří, a severní, s tím oblým oknem v líci, k svým modlitbám si vzali „Kališníci“. I stanul jsem; žal zjevil se mi v oku, a nazpět byl jsem myslí tři sta roků. 74 Když bleskem přeletěl jsem času vlny, zřel lodi chrámové jsem obě plny. Lid k nebi zřel, tak tu i tam se modle: „O zahlaď, Pane, kacíře ty podlé, již spásy Tvé a smilování prosí, leč na potkání tepou nás a kosí a pálí, vraždí, vrhou u vod lože – ó zahlaď je, náš všemohoucí Bože! My jediné jsme věrné Tvoje děti, ó rač nás, věčný Tvůrce, vyslyšeti!“ – Já zachvěl se; v to s nebes zlaté výše ta slova v srdce padala mi tiše: „Bůh, Pán jsem váš a všehomíra vládce! Nač hněv a spor? radš vzpírejte se hádce. Mně vaše modlitby jsou stejně lichy, vždyť skrýváte se za stejnými hříchy. Co kalich mně, co svatý chléb váš bílý, když bratr bratrem vražděn lká a kvílí; když sami chápete se zbraně kleté a na rtech s modlitbou se zničit chcete? Pryč, oba pryč, mně dražší duše ona, jež, nechať več chce věří, dobro koná, 75 než ta, jež bez činů v zvěst různou věří a na hodiny modlitby své měří. Mně tací nepohledí ve tvář tváří, kdo úskoky si strojí a se sváří. Já láska jsem, té vespolek se učte a s druhem druh se v míru se mnou slučte a braňte všem, již srdce rvou a ledví a nejen chrám, i národ poltí ve dví. Ó běda všem, svár déle potrvá-li!...“ A rudé mraky na východě stály. Já na zem pad’ a zlekán schýlil čelo, v tom znova boží slovo s výše znělo: „Vstaň, dudáku, a zvěstuj zpěvným retem, co slyšel jsi, všem země české dětem a dudej jim a nedbej msty ni muky, až sám ti vezmu Švandův odkaz z ruky: To účel tvůj a za život snad stojí; já láska jsem, v té ať se lid tvůj spojí!“ – Já vstal a šel, mé srdce stále plane... Buď vůle Tvá, můj všemohoucí Pane! 76
O Písecké Panně Marii.
Písecká Panna Maria, vznešeně krásná a milá; když jsem se na ni zadíval, byla má duše jak spilá; tajemnou spilá rozkoší, jasnotou očí a tváří – nevím, zda v slunci tonul jsem, či v jejich čarovné záři. Píseckou Pannu Marii Mutina kouzlil svým štětcem, za to je – v knihách nestojí, vím to však – na nebi světcem; kouzlil ji v ducha nadšení s Ježíškem na zlatou desku, něha zři z líce matčina, Ježíškův zrak je pln lesku. 77 Písecká Panna Maria – zázračnou vůkol ji zovou – dostala ondy od lidí na hlavu ozdobu novou; přeběda! vizte Světici, těžkým jak zármutkem jata; poslaliť na ni klempíře, divno, leč pravda to svatá. Za to, že v boji sklíčeným přispěla v zázračném spěchu, dali jí vsadit na skráně mosaznou korunu z plechu; do plechu žlutá, zelená, modrá a červená sklíčka, až se jí hanbou zarděla líbezně panenská líčka. V labutí hrdlo hluboko vtloukli jí železné hřeby, studem až oči zázračné lítostně pozvedla k nebi, bojácně rukou přivila k srdci své spanilé hoše; vždyť na ty hřeby s motouzem neberné navlékli groše. Štědré to dary vděčnosti, převzácné, hojné a pěkné! Přijde-li poutník před obraz, hanbí se nebo se lekne; 78 hlava i hrdlo probity – zlosyn snad spáchal tu skvrnu – líp se měl věru Spasitel s korunou z křehkého trnu. Matičko, proč pak netresceš dárců těch hanebné choutky? Takovou zdobou krášlí jen potulný loutkář své loutky; takové cetky ohyzdné sotva by na hrdle nesla poslední na vsi dívčice, spíše by hanbou snad klesla. Vyslyš mě, Matko přesvatá, což nechceš zázraků konat? nedej těm bídným chudákům napořád rozumem stonat; sice ti někdo na pláštík ještě kus šotyše koupí, pospěš si s novým zázrakem, než ten lid úplně zhloupí. Neslyší, smutně pohlíží na mne ta nebeská kněžna, tiše jen šepce s Ježíškem, v ústka jej líbajíc něžná; co asi? Nevím, tuším jen, s božským že mluvila klidem: „Těžko je dělat zázraky takovým dřevěným lidem! 79 Vykonej za mne, dudáku, vybírej z nešvarů mnoha, bojíť se mnozí písničky více než samého Boha; zadudej, jenom zadudej, vesele, rázně a řízně, doma-li přízně nebude, víc budeš u mne mít přízně.“ I zde dudák a potěšením doznává, že stala se náprava při vnitřní výzdobě chrámu, které po dlouhém dudákové žehráni podjal se důstojný pán děkan a kanovník Pech i přes mnohá příkoří prostého lidu.
80
O Blatenském zámku.
Ten Blatenský zámek nemá rovných hned: na ostrůvku stojí vody uprostřed, velkém na rybníku, „Topičem“ ho zovou, labutě a leknín v létě na něm plovou; vroucím povzdechnutím chvěl se mi tu ret. Podál v parku stojí věkovitý dub, dřevorubec v témdni sotva by ho srub’, pět statečných mužů neobejme dříku; žel že topor času v bouře divém ryku do kmenů i větví mnohý zaťal vrub. Pan Jan z Rožmitálu, slavný ondy pán, nebyl by ho býval za mnohý dal lán, ani za Lažany, Sedlice a Lnáře; přirostl mu k duši plné zlaté záře, všemi ošetřován, všemi milován. Jeho praděd – tomu na sedm set let – doubec v půdu vsadil; tenkrát byl to tret, ale vydařil se, že by mohl málem české ondy říše dubů všech být králem; ptactvo různých zemí mohlo na něm pět. 81 Ale nepělo tam, žárlíc zas a zas; zaznívalť tam druhdy čarovnější hlas, zvonívalyť pod ním z ňader sladké tísně dcery pana Jana nejvroucnější písně, všem, kdož slýchávali, milý na úžas. Rozneslo se z Blatné po dědinách všech, po městech i hradech šťastných ondy Čech, jakou Rožmitálský na Blatné má dceru; sám pan vladař Jiří zajel si tam věru, a když viděl, slyšel, tajil se mu dech. S okouzleným srdcem provodil ji v sad, pod tím dubem děl jí: „Jano, mám tě rád,“ a kol jeho šíje v milé ňader muce ovinula panna něžné svoje ruce – snoubenců dvé šťastných vrátilo se v hrad. Nezabudli dubu v celém žití svém, zalétali k němu s jara úsměvem, pod bohatě kyprou, věčně svěží snětí hrávaly si krále Jiříkovy děti s dědem, otcem, matkou, šťastni navzájem. Doba přešla; posud stojí stromů král, ač kat Rožmitálským hrdé hlavy sťal, stojí stižen bleskem, smuten bez koruny na kmenu i větvích steré věku runy, v rozhovoru listí nářek, stesk a žal. 82 Odpočal jsem pod ním v žal ten zamyšlen... Národ náš mu roveň, běda, ven a ven; bez koruny tělo, jmelí hubí sněti, padající listí: odcizené děti, rozbouřené křivdy sténající plen! Zachvěl jsem se, pálil drn mě nohou spod, jako smrt jsem hleděl ze zrcadla vod; ruce se mi třásly, hlava šla mi kolem, jak střelený holub zaúpěl jsem bolem: „Bože, což ta věčná křivda je Ti vhod?“ Utekl jsem z hradu blízký na hřbitov, na dudáka druha usednul jsem rov, jemuž víno písní zkypělo kdys v mozku, že chrám rodné slávy sesouvá se v trosku a v něm místo orlů hnízdí hejna sov. Jako oř, jejž bouřná poplašila seč, hněv mi ňadry těkal, tlumil zpěv i řeč, hroze roztříštiti žebra mi i prsa; klam a podlost rostou, právo s pravdou krsá. Kéž jen na okamžik mám Bruncvíkův meč! 83
U Prachatic.
Dumo jihu, Prachatice, stará zkazko českých měst, zřím-li tě, mrak sedá v líce, zrak se blýská, svírá pěst. Na příšernou myslím zimu, na krvavý listopad, v zpěvu když a v ohně dýmu s pomstou na tě Žižka pad’. Lid tvůj ondy zradu snoval, nítil českých srdcí krev, leč v tom ohni cepy koval hrozný obr: Žižkův hněv. Mstil se, že se ježí vlasy, nevíš o té hrůze snad? má lev hněvu znova asi řvát o taký listopad? 84 Prachatice, Prachatice, stará zkazko českých měst, zřím-li tě, mrak sedá v líce zrak se blýská, svírá pěst. 85
O Dobršské zvonici.
Na Dobrši v mladém lese starodávná stojí věž, třeseš se – i věž se třese – na vrchol kdo vylezeš, s vrcholu však mnohou míli vidíš v žírnou šíř i dál, že bys tady – krásou spilý – v dumách s jitra v soumrak stástá. Ve zvonici z dávné doby vážný zvon je zavěšen, na něm staré skvostné zdoby s řadou skvostných českých jmen jako velmož se tu hostí, ale jeho mužný hlas zvučí z ňader hlubokosti ve svátečný pouze čas. Přišel jiný lid; i dali nad zvon velký menší již, dvojí řečí na něm psali, cizí výš a rodnou níž; 86 zvoní se jím na obřady – a těch u nás hodná směs – mnoho za hlas jeho všady platí vůkol česká ves. Ale nejvýš zvonů obou třetí, malý sobě sed’, s cizím nápisem i zdobou, klepneš-li naň, úpí hned; třikrát za den volá, křičí v západ, sever, východ, jih, na své sténající příči domýšlivé: „Herr bin ich!“ Hýbe, klátí se a kroutí, píská, vříská, tropí ryk, že by měl vším právem slouti vřeštilem svůj za povyk; jinak-li však zvonek křtili, nežli k prvnějším byl dán, měl by křikloun zarputilý tak být aspoň biřmován. – V oněch zvonech obraz malý, vlasti má, tvých lidí mám, již zde byli, jež jsme vzali a již vedrali se k nám; nejníž Češi, vážné tváři; zadumaná země stráž, pak dvojatí prospěcháři, a ti třetí... vždyť je znáš! 87 Ku severu jen se kloní odvážlivou srdce hrou, umíráčkem krajům zvoní, do všech chat se mocí trou; prostřední, ti s nimi v spolku, z půle ryby, žáby z půl, vědíť, že kdo na vrcholku, vždy má plný sklep i stůl. A ti staří, vážných hlasů, mlčí, krčí se; ó žel! znikla sláva dávných časů, znikli orli z klenby čel; chabě jako lvové v kleci choulí se vždy níž a níž, snášejíce na svém pleci chlebařův a štváčů tíž. – Vzmuž se, lide, nechať srší z oka blesk, hrom z ňader již, nebuď jako na Dobrši zvon cizáckých zvonů níž; zvuč, až vědomím se zjaří nejkrásnější země lán: „Ticho, lháři, pleticháři, já jsem základ, já jsem pán!“ 88
Bohatýr.
U dolského mlýna roste jeřabina, plakala tam matka jediného syna. Do boje ho zvali, meč mu v ruce dali, na rozhodnou z domu pěkně zadudali. „Synu české země, sivo je mé témě, vrátíš-li se?“ „Vrátím, jako ptáku je mně! Vrátím se, ba vrátím, k lesům svým a hatím, jen až nepřátelům řízně dluhy splatím. 89 Jako děd blíž Ústí v orla budu růsti, jestliže se do mne vlčí dravost pustí. Stepám u Tachova, přiletí-li znova, supa nenávisti, jenž nám srdce klová. A přijde-li tomu, od Domažlic domů, smetem nepřátele v blýskání a hromu. Nežalujte, máti, ku právu chci státi; ubožák jde v pole, bohatýr se vrátí!“ „Synu, milý synu, na srdce tě vinu, ale než se vrátíš, utrápím se, zhynu.“ „Matičko, mé žití, musím, musím jíti; lépe umřít v bojiboji, nežli otročiti. 90 Matičko, mé zlato, nemyslete na to, přetéká, co křivdou dávno vrchovato. Dobré zvíte zvěsti; Pán Bůh dá nám štěstí; žhavé srdce v hrudi, chladnou zbraň mám v pěsti! To dvé neoklame, svaté právo ždáme; to-li život stojí, tisíce jich dáme!“ 91
O růžovém paloučku.
U cesty blíže Morašic okrouhlý palouček leží, bílými květy zdobí se, jaro když po nivách běží, bílými květy, růžemi, daleko, široko voní, jde o něm pověst podivná, slyšte, jak z písně vám zvoní. Na morašickém paloučku po bitvy vražedném víru s lidem si dají knížata k věčnému pravice míru; takhle to přec jít nemůže, křivdy a spory se množí, na morašickém paloučku Pán Bůh se do toho vloží. 92 Mír tady věčný ujedná k radosti celému světu; srdce, jež dávno uvadla, vzejdou zas k štěstí a květu. Proto je svatým palouček českému napořád lidu, kdo by ho v pole zorat chtěl, žal jenom klid a bídu. Zkusil to mnohý, darmo však zavláčel půdu, když osil, sám byl však smrtí pokosen, než růžný palouček kosil. Marno! Vždyť jako zázrakem divil se každý, kdo zhledl, krásněj než ondy palouček pyšně si růžemi vedl. Vedl a vede posavad, za vesny daleko voní – avšak lid hyne stále víc, a ta má hlava se kloní; přemítá, dumá napořád v kolotném myšlenek víru... Slyšíš-li, Bože? Neváhej, právu chcem, lásce a smíru! 93
Dudák a žoldák.
Pošumavský dudák – dávno, dávno tomu – hrával v celých Čechách u chýšek i domů. A kdy tesknil dudák a kdy smuten býval, třeba v šírém poli zadudal a zpíval. Kdysi k městu kráčel v horských hvozdů stíně, pod keř usedl si, dudám ustlal v klíně. Jeli mimo páni, zbrojnoš cizák s nimi, dudák myslí bloudil v dálce mezi svými. 94 A že po rozkazu nehrál jezdcům k vůli, s posměchem mu zbrojnoš rozťal dudy v půli. Rozťal zvučné dudy, rozťal snivou hlavu, jak to zvykem druhdy při žoldáckém davu. Vzkřikl dudák žalem, zasténaly dudy – večer, sluncem zlíbán skonal zpěvák chudý. Ale od té doby neměl zbrojnoš stání: ustavičně slyšel kmetí naříkání. Kamo uchýlil se, všude ho to hnětlo, kde však dudy rozťal, samé kvítí kvetlo. 95
Zlatý pták.
Co červená se pod lesem, zda vrbka to či mák? v něm poletuje tam a sem a zpívá zlatý pták. Ba není vrbka ani mák, to šípek známý všem, kde ondy dudák, Švandův žák, byl zabit zbrojnošem. Té ňader rány rudý zjev, kéž do kořenů vsák’ a nese růže jako krev, a v růžích zpívá pták. 96
OBSAH DÍLU II.
II. ZVĚSTI.
Dudák9 O Suchodvorských zemanech11 O Švandovi13 O Brandeburských píšťalářích16 O Jeníškovi18 O hrobce na Stražišti23 Sudoměřská27 Na pokutní louce33 Na Borovanských samotách35 O Trocnovském dubu38 V chrámě Čáslavském43 O Lovětínské rokli46 O Třeboňském rybolovu48 Ne55 O Gérardovi57 O Martinu Hoef-Huertovi61 O Vodňanském kostele62 Hovor s Žižkou67 O starých i nových Adamitech71 U Putímského kostela74 O Písecké Panně Marii77 O Blatenském zámku81 U Prachatic84 O Dobršské zvonici86 Bohatýr89 O růžovém paloučku92 Dudák a žoldák94 Zlatý pták96 O Gérardovi57 O Martinu Hoef-Huertovi61 O Vodňanském kostele62 Hovor s Žižkou67 O starých i nových Adamitech71 U Putímského kostela74 O Písecké Panně Marii77 O Blatenském zámku81 U Prachatic84 O Dobršské zvonici86 Bohatýr89 O růžovém paloučku92 Dudák a žoldák94 Zlatý pták96
E: až; 2002 [97]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Nákladatelství J. Otto knihtiskárna v Praze. Tiskem České grafické společnosti Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 97

Věnování: Jirásek, Alois
(Aloisu Jiráskovi.)

Autor motta: Bendl, Karel

Motto: Bendl, Karel