Hovor s Žižkou.

Hovor s Žižkou.
Od Tábora na Klokoty kamenitá cesta; ztratil písně jsem i noty, pospíchaje z města; posud v hlavě hněv mi hoří, v ňadrech hanba zebe, za Lužnici, do pohoří, pod širé chci nebe! Bývalo tu ondy lépe, veseleji, pane, teď zde srdce líně tepe, oko nezaplane; vše se leká, vše se bojí, i ty vísky v blízku, ač tu posud Žižka stojí, ale žel, jen z písku! 67 Hleděl jsem naň hodnou chvílichvíli, rtové se mi chvěli: Hle, tatíčku, co jsme byli a co jsme dřív měli; co jsme byli, a čím nyní ve vlastním jsme domu? naše práva mají jiní, naše statky k tomu. Zdál se Žižka naslouchati tlumeným mým řečem, ba pojednou bylo znáti, pohnul také mečem; jakby chtěla se mnou k pouti, pozvedla se noha... Ach, kdyby chtěl oživnouti, pro živého Boha! – Pohlédl jsem, dudy v klíně, v zázračné ty oči, od těch dob jak žernov v mlýně hlava se mi točí; bodá mne to v levém boku, tepny zrovna buší; v Žižkově jsem spatřil oku slzu, na mou duši! Kuráž jsem vám dostal mžikem, moji zlatí braši, řku: promluvím s pantatíkem o té bídě naší; 68 vypravuji všecko všudy v mnohé moudré větě, že nevíme kam a kudy na tom božím světě. Hleď, tatíčku, zlo nás drví, šeptal ret můj tiše, ale Žižka stáhnul brvy hněviv zvolal s výše: „Tím jste věru vinni sami, není srdce dosti; slza-li v zrak vytryskla mi, byla slza zlosti. O krčmách a pitkách víte škůdců svých a vrahů, jejich stop však nevidíte na svých domků prahu; sami vší jste vinni psoty, sprostý vám mrav český, nejrůznější do cizoty stopujete stezky! Nad odkazy otců máte novomodní smetí; za hvězdičky prodáváte sebe i své děti; snášíte a hromadíte plané cetky cizí, skvosty však, jež škvárem mníte, v kapsách lotrů mizí. 69 Má-liž se to dál tak vléci? Čert aby vás hlídal! Žel, že jsem těch smutných věcí ondy nepředvídal; škoda bojů, škoda kroku! Pomoci-li není? Jen mizerných pět set roků, a jak vše se mění! – Křičte dál jak nazí v roji sršní, věz však, brate, nářek ran že nezahojí a mne nepomate; nechte si brát řeč i chaty, vzdychejte jak baby – nechci míti nic, můj zlatý, s otroky a raby! –“ Zahanben jsem v raním šeru rychle prchal z města; z kamene je Žižka věru, ale my jsme z těsta; hněv mi v hlavě zrovna hoří, v ňadrech hanba zebe, za Lužnici, do pohoří, pod širé chci nebe! – 70