Od Tábora na Klokoty
kamenitá cesta;
ztratil písně jsem i noty,
pospíchaje z města;
posud v hlavě hněv mi hoří,
v ňadrech hanba zebe,
za Lužnici, do pohoří,
pod širé chci nebe!
Bývalo tu ondy lépe,
veseleji, pane,
teď zde srdce líně tepe,
oko nezaplane;
vše se leká, vše se bojí,
i ty vísky v blízku,
ač tu posud Žižka stojí,
ale žel, jen z písku!
Hleděl jsem naň hodnou chvíli,
rtové se mi chvěli:
Hle, tatíčku, co jsme byli
a co jsme dřív měli;
co jsme byli, a čím nyní
ve vlastním jsme domu?
naše práva mají jiní,
naše statky k tomu.
Zdál se Žižka naslouchati
tlumeným mým řečem,
ba pojednou bylo znáti,
pohnul také mečem;
jakby chtěla se mnou k pouti,
pozvedla se noha...
Ach, kdyby chtěl oživnouti,
pro živého Boha! –
Pohlédl jsem, dudy v klíně,
v zázračné ty oči,
od těch dob jak žernov v mlýně
hlava se mi točí;
bodá mne to v levém boku,
tepny zrovna buší;
v Žižkově jsem spatřil oku
slzu, na mou duši!
Kuráž jsem vám dostal mžikem,
moji zlatí braši,
řku: promluvím s pantatíkem
o té bídě naší;
vypravuji všecko všudy
v mnohé moudré větě,
že nevíme kam a kudy
na tom božím světě.
Hleď, tatíčku, zlo nás drví,
šeptal ret můj tiše,
ale Žižka stáhnul brvy
hněviv zvolal s výše:
„Tím jste věru vinni sami,
není srdce dosti;
slza-li v zrak vytryskla mi,
byla slza zlosti.
O krčmách a pitkách víte
škůdců svých a vrahů,
jejich stop však nevidíte
na svých domků prahu;
sami vší jste vinni psoty,
sprostý vám mrav český,
nejrůznější do cizoty
stopujete stezky!
Nad odkazy otců máte
novomodní smetí;
za hvězdičky prodáváte
sebe i své děti;
snášíte a hromadíte
plané cetky cizí,
skvosty však, jež škvárem mníte,
v kapsách lotrů mizí.
Má-liž se to dál tak vléci?
Čert aby vás hlídal!
Žel, že jsem těch smutných věcí
ondy nepředvídal;
škoda bojů, škoda kroku!
Pomoci-li není?
Jen mizerných pět set roků,
a jak vše se mění! –
Křičte dál jak nazí v roji
sršní, věz však, brate,
nářek ran že nezahojí
a mne nepomate;
nechte si brát řeč i chaty,
vzdychejte jak baby –
nechci míti nic, můj zlatý,
s otroky a raby! –“
Zahanben jsem v raním šeru
rychle prchal z města;
z kamene je Žižka věru,
ale my jsme z těsta;
hněv mi v hlavě zrovna hoří,
v ňadrech hanba zebe,
za Lužnici, do pohoří,
pod širé chci nebe! –