O Vodňanském kostele.

O Vodňanském kostele.
Vodňanský pěkný boží stan má zpívající zvony, že slyšeti je se všech stran na devatery hony. Až do Čičenic, do Račic, zvlášť o velikém svátku, a do Chelčic a do Stožic až k Holečkovic statku. Nuž ku městečku po lukách a podél šumné vody! jeť hostinný tu každý práh, a každý host má hody. Zde všeho dost – kdo přijdeš, zvíš – i raženého kovu, a tolik ryb, že plavou již i na kostelním krovu. 62 V to hnízdo spěchám vždycky rád, jsouť upřímni zde všude; buď ujme se mne kamarád, buď krčma – nějak bude! Juž věže báň – hle, ký to jas – jak dukát v slunci plane, a med!... med je tu nad topas, jen jedno mrzí, pane! V tom chrámě byl jsem jednou jen, a hned mi zvlhly řasy; vždyť hlavní oltář zohyzděn je dvěma Maradasy. Dva lotři – čert je do Čech kyd’ a zapsal v černou knihu – ten mladší východní rval lid, a starší loupil v jihu. Dva lotři, jimiž kraj ten zchud’, jichž zástavou byl plamen, již pištce měli místo dud a místo srdce kámen. Tam na oltáři s obou stran se druží k svaté Panně; ej, lide milý, pro pět ran, proč máš je v božím staně? 63 Nechť každý na kolena kles’ a prosí Děvu boží – já spálit dal bych ještě dnes to španielské hloží. Vždyť vyhubili lid i lán a, kde co bylo, skradli... já odkop’ bych je rozhněván, kdy k nohám by mi padli. A kdyby purkmistr mi děl, že dá mi peněz slapy, jen kdybych něco dudat chtěl, radš pliv’ bych na ty chlapy. A kdyby děkan třeba řek’, že dá mi peněz bednu, bych před zbojníky těmi klek’ a dudal aspoň jednu; A kdyby říš mi dával král a plášť a žezlo k tomu, já nezapěl bych, nezahrál, v tom chrámě pranikomu. Spíš dudy své bych rozdupal a rval si šedé vlasy, vždyť celý svět by se mi smál, že hrál jsem před lotrasy. 64 Ty pověsil bych na čakan, ne do božího chrámu; ej, divím se, že Kristus Pán svou mateř nechal v rámu. Že nevztáh’, nechť jen maličko, svou na zbojníky ruku, že neřek’: „Máti, matičko, pryč pojďme od těch kluků. Mníť, nevinný že dívčí květ a nebes něžné dítě lze klamat jim a lapit hned do přetvářek svých sítě...“ Tož v ten mne kostel nevnutí ni k mému synku kmotři, mně nejsou zhola po chuti ti španielští lotři. Těm chlipným chlapům nedudám, i kdybyste mě zbili; za pekla potvory je mám, jež z naší krve ztyly. 65 Já takové juž srdce mám, že hněv svůj sotva zmohu; spíš na rozcestí zadudám svou píseň Pánu Bohu.*) *) Dudákovi podařilo se, po čem toužil. Při povšechné umělecké úpravě chrámu za primatorství přítele Frant. Heritesa odstraněni lotříci s oltáře, obraz pak nahrazen novým: Matkou boží montsalvatskou, jež krásné svatyni je k ozdobě opravdové.
66