O hrobce na Stražišti.

Adolf Heyduk

O hrobce na Stražišti.
Kostelíček na Stražišti na vršíčku stojí, cesta k němu přes Vlčavu lukami a chvojí; sedl jsem tam blízko věže za večerní doby, rozbitým jsem oknem hleděl do podzemní koby. V kobě v rakvích ztrouchnivělých tlejí Vrabští z Vrabí, čelo všecko rozbrázděno, žlutá tvář se krabí; líp se rodu jejich dávných robotníků vede: roste, kvete – leč kol Vrabských pavouk sítě přede. 23 Křižáci jim oplétají ruce, hrdla, tváře, sotva že jim slunce hodí špetku jitřní záře; za to horských dešťů příval do líce jim pere; jejich vous a vlas v kout truhly myš si v hnízdo bere. Útrpně jsem hleděl Vrabským do zapadlých zraků, mysl byla plna blesků, čelo plno mraků; a mé dudy zakvílely, zaúpěly maně: „Vrabští, co vám k pýše bylo, potomkům je k haně! Nevděk jste si vysloužili, bohatýři švarní; vaše lány, vaše lesy nevděčníci marní, neznají juž řeči rodné, jako zlato ryzí, stále z vašich ondy hradů, víc a více mizí. A vy v rakvích ztrouchnivělých, nemajících víka, lhostejni jste; k čemu tedy po boku ta dýka? 24 proč jste si ji v rakev vzali, když vám síly není na smělce, již zavinili vaše zneuctění. Jejich koňů volné stáje dražší mají zdobu než vašeho klenba nízká společného hrobu; brzo juž se rozpadnete, rozmeteni všude, žel!... V tom z hloubi slyším slova: „Ale dýka zbude! Na zbabělce zbude právem, nedbajících předků: dávné slávy bojovníků, dávné slávy svědků; snad ji zvedne jará paže bohatýra mládce, aby bylo konec sporu, křivdě, lsti a hádce. Zablýská jí nepřátelům do všech úhlů světa, zhyne ostřím zbojník všaký, strachem rab i sketa; pak nechť klidně promění ji na krojidlo pluhu, a my duchem vrátíme se do svých rodných luhů. 25 Do svých luhů, do svých dvorců, v srdce mladé chasy, z našich těl pak vztyčí doba v polích zlaté klasy; pohleď, jak nás vánek hbitě prachem u výš nese!... Jdi a dudej, co jsi slyšel na Stražišti v lese.“ – Dudám tedy, jak mně děli, nedbám han ni díků, ale při tom často vzdychám: „Kéž bych měl tu dýku! Zkusil bych ji; ale srdci nedůvěra brání: nelhali jste, Vrabští z Vrabí? z lidu jsem, vy páni!...“ 26
Básně v knize Zpěvy pošumavského dudáka 2 (in Spisy Adolfa Heyduka 11):
  1. Dudák.
  2. O Suchodvorských zemanech.
  3. O Švandovi.
  4. O Brandeburských píšťalářích.
  5. O Jeníškovi.
  6. O hrobce na Stražišti.
  7. Sudoměřská.
  8. Na pokutní louce.
  9. Na Borovanských samotách.
  10. O Trocnovském dubu.
  11. V chrámě Čáslavském
  12. O Lovětínské rokli.
  13. O Třeboňském rybolovu.
  14. Ne!
  15. O Gérardovi.
  16. O Martinu Hoef-Huertovi.
  17. O Vodňanském kostele.
  18. Hovor s Žižkou.
  19. O starých i nových Adamitech.
  20. U Putímského kostela.
  21. O Písecké Panně Marii.
  22. O Blatenském zámku.
  23. U Prachatic.
  24. O Dobršské zvonici.
  25. Bohatýr.
  26. O růžovém paloučku.
  27. Dudák a žoldák.
  28. Zlatý pták.