Na Borovanských samotách.

Na Borovanských samotách.
Po Borovanských samotách pln nářku bludný Sever táh’, až v žilách krev mi stydla; i vzal mě na svá křídla, a mých si nevšímaje slov v dál unášel mě na Trocnov, jenž v čele vrásky maje zřel zasmušile v kraje. Na Borovanských samotách, blíž u Trocnovských blatných drah, děl Sever v dumném bolu: „Teď, dudáku, skoč dolů; zde zadudáš si, jistě vím, až důvěrně ti napovím, že otec cepovníků zde zrozen v bouře ryku.“ 35 Na Borovanských samotách mne náhle svatý pojal strach, hruď sevřela se bolem – jak smutno, smutno kolem; mně hořela i bledla tvář – a rudá na severu zář výš šlehla z černých mraků – žal zalil oheň zraků. Na Borovanských samotách tré dubů stojí: s brachem brach, blesk zurážel jim sněti; to pradubu jsou děti, kde zrozen Žižka, boží rek, jenž zkrotil zlobu, zášť a vztek a s břitkou silou v meči vlast z dravčí vyrval léči. Na Borovanských samotách bezvolně na ňadra jsem sáh’: zle srdce mi se chvělo, jak puknouti by chtělo; pod paždím prázdný měl jsem měch, leč v duši hněv a žal a vzdech a v mysli příval stesků a v očích střely blesků. Na Borovanských samotách dub Žižkův vydoutnal a zpráh’; kde stával, mdle si hoví jen zakrsalé křoví, 36 jež chudý pasák v chladný čas na ohník láme zas a zas a proutek drže tenký zří v plamen – bez myšlenky. – Na Borovanských samotách což dbá ten chuďas? Rád a blah, že hřeje tvrdé dlaně; kde bojovník je Páně? Ó Bože můj, jak ven a ven brat zaměněn a zubožen, co dál však bude z vnuka? Zle Tvá nás tiskne ruka! – Na Borovanských samotách dál v nářku chladný Sever táh’, až v žilách krev mi stydla, a vzal mě na svá křídla; zas byl jsem nesen jako pýř a rozhlížel se v dál i šíř, jak sváry lid můj ruší... A byla bouř v mé duši. – 37