O Dobršské zvonici.

O Dobršské zvonici.
Na Dobrši v mladém lese starodávná stojí věž, třeseš se – i věž se třese – na vrchol kdo vylezeš, s vrcholu však mnohou míli vidíš v žírnou šíř i dál, že bys tady – krásou spilý – v dumách s jitra v soumrak stástá. Ve zvonici z dávné doby vážný zvon je zavěšen, na něm staré skvostné zdoby s řadou skvostných českých jmen jako velmož se tu hostí, ale jeho mužný hlas zvučí z ňader hlubokosti ve svátečný pouze čas. Přišel jiný lid; i dali nad zvon velký menší již, dvojí řečí na něm psali, cizí výš a rodnou níž; 86 zvoní se jím na obřady – a těch u nás hodná směs – mnoho za hlas jeho všady platí vůkol česká ves. Ale nejvýš zvonů obou třetí, malý sobě sed’, s cizím nápisem i zdobou, klepneš-li naň, úpí hned; třikrát za den volá, křičí v západ, sever, východ, jih, na své sténající příči domýšlivé: „Herr bin ich!“ Hýbe, klátí se a kroutí, píská, vříská, tropí ryk, že by měl vším právem slouti vřeštilem svůj za povyk; jinak-li však zvonek křtili, nežli k prvnějším byl dán, měl by křikloun zarputilý tak být aspoň biřmován. – V oněch zvonech obraz malý, vlasti má, tvých lidí mám, již zde byli, jež jsme vzali a již vedrali se k nám; nejníž Češi, vážné tváři; zadumaná země stráž, pak dvojatí prospěcháři, a ti třetí... vždyť je znáš! 87 Ku severu jen se kloní odvážlivou srdce hrou, umíráčkem krajům zvoní, do všech chat se mocí trou; prostřední, ti s nimi v spolku, z půle ryby, žáby z půl, vědíť, že kdo na vrcholku, vždy má plný sklep i stůl. A ti staří, vážných hlasů, mlčí, krčí se; ó žel! znikla sláva dávných časů, znikli orli z klenby čel; chabě jako lvové v kleci choulí se vždy níž a níž, snášejíce na svém pleci chlebařův a štváčů tíž. – Vzmuž se, lide, nechať srší z oka blesk, hrom z ňader již, nebuď jako na Dobrši zvon cizáckých zvonů níž; zvuč, až vědomím se zjaří nejkrásnější země lán: „Ticho, lháři, pleticháři, já jsem základ, já jsem pán!“ 88