O Jeníškovi.

O Jeníškovi.
Šel jsem s dumou v hlavě vzhůru po Vltavě, u Březnice, touže džbánu, zastavil jsem v Medolánu; svatbu měli právě. Vejdu, žízní hnaný, mezi svatebčany: „Dejte pít, než srdce lekne, zadudám vám písně pěkné, mládenci a panny!“ Koláče mi dali, medu nalévali, a já dudal, zpíval k tomu, kde kdo byli, přišli z domu, velicí i malí: 18 „Bejlí jedovaté, Jeníška snad znáte? Ne? že ne? ba, o hrst vikyviky, o snář víc než o kroniky dávných předků dbáte! – Chlap měl podle zvěsti štětinaté štěstí, kdyby dnes byl v našem davu, věru bych mu vlčí hlavu rozbil pádnou pěstí. Z vladycké ač krve, holičem byl prve, zjednal si však úřad nový: slídičem byl Huertovy chátry vlčí krve. Břitvu v kozlím vaku, jednorožce v znaku, klenotem měl mouřenína, nejspíš proto, že byl špína, zmije hostil v zraku. Podružil se s vrahy, očmuchával prahy, až jej různí darebáci na loupežné v Čechách práci za vzor měli záhy. 19 Týral, kde co bylo, to se zalíbilo – po Praze a po okolí honil, jímal, co se koli před popravou skrylo. Drze hájil stranu znevěřilých pánů; predikanty škrtil, dusil, kdo je bránil, umřít musil katem na čakanu. Za to přišla s hora chvála ode dvora; v hedvábné byl oděn šaty a povýšen od Slavaty za prokurátora. Žoldák se mu kořil, vždyť s ním národ mořil, konečně i Čechům k haně podkomořím stal se maně; vydíral a spořil Shraboval vždy více, na sta, na tisíce; s Huertou co prohrál v sázce, dát musily jeho chásce,chásce dvakrát Domažlice. 20 Z českého si fisku za dukátů misku statek koupil pěkný z míry, Březnici, tvrz z Lokšan Jíry s vesnicemi v blízku. V zámku, k němuž dány bohaté jsou lány, upravoval světlé cely, pro nábožné Španiely s pekelnými plány. Jeho tělo ztylo, lidu zle však bylo, až se v posled, moji zlatí, lotra k soudu povolati Bohu zalíbilo. Zvonili mu hrana; ale jednou z rána Březnicí zvěst létla ručí, že to v noci v zámku kňučí: strašák stal se z pána. O korytě s nohou, s hlavou jednorohou vřískal, křičel: „Hynu, hořím, peklo metu, ďáblům dvořím, ač jsem měl ves mnohou. 21 Čertovské mám časy – kdyže minou asi? ruka má – ej, jak to bolí – čerty mydlí, čerty holí, čertí střiže vlasy. Ublížil jsem lidu, nebudu mít klidu, pokud skradené mé zboží Pánbůh na klín nepoloží těm, jež hnal jsem v bídu! Hleďte, moji zlatí, kterak Pánbůh platí všakým zrádcům vlasti asi... Zatracen buď na vše časy taký zlosyn katí. –“ 22