O Blatenském zámku.
Ten Blatenský zámek nemá rovných hned:
na ostrůvku stojí vody uprostřed,
velkém na rybníku, „Topičem“ ho zovou,
labutě a leknín v létě na něm plovou;
vroucím povzdechnutím chvěl se mi tu ret.
Podál v parku stojí věkovitý dub,
dřevorubec v témdni sotva by ho srub’,
pět statečných mužů neobejme dříku;
žel že topor času v bouře divém ryku
do kmenů i větví mnohý zaťal vrub.
Pan Jan z Rožmitálu, slavný ondy pán,
nebyl by ho býval za mnohý dal lán,
ani za Lažany, Sedlice a Lnáře;
přirostl mu k duši plné zlaté záře,
všemi ošetřován, všemi milován.
Jeho praděd – tomu na sedm set let –
doubec v půdu vsadil; tenkrát byl to tret,
ale vydařil se, že by mohl málem
české ondy říše dubů všech být králem;
ptactvo různých zemí mohlo na něm pět.
81
Ale nepělo tam, žárlíc zas a zas;
zaznívalť tam druhdy čarovnější hlas,
zvonívalyť pod ním z ňader sladké tísně
dcery pana Jana nejvroucnější písně,
všem, kdož slýchávali, milý na úžas.
Rozneslo se z Blatné po dědinách všech,
po městech i hradech šťastných ondy Čech,
jakou Rožmitálský na Blatné má dceru;
sám pan vladař Jiří zajel si tam věru,
a když viděl, slyšel, tajil se mu dech.
S okouzleným srdcem provodil ji v sad,
pod tím dubem děl jí: „Jano, mám tě rád,“
a kol jeho šíje v milé ňader muce
ovinula panna něžné svoje ruce –
snoubenců dvé šťastných vrátilo se v hrad.
Nezabudli dubu v celém žití svém,
zalétali k němu s jara úsměvem,
pod bohatě kyprou, věčně svěží snětí
hrávaly si krále Jiříkovy děti
s dědem, otcem, matkou, šťastni navzájem.
Doba přešla; posud stojí stromů král,
ač kat Rožmitálským hrdé hlavy sťal,
stojí stižen bleskem, smuten bez koruny
na kmenu i větvích steré věku runy,
v rozhovoru listí nářek, stesk a žal.
82
Odpočal jsem pod ním v žal ten zamyšlen...
Národ náš mu roveň, běda, ven a ven;
bez koruny tělo, jmelí hubí sněti,
padající listí: odcizené děti,
rozbouřené křivdy sténající plen!
Zachvěl jsem se, pálil drn mě nohou spod,
jako smrt jsem hleděl ze zrcadla vod;
ruce se mi třásly, hlava šla mi kolem,
jak střelený holub zaúpěl jsem bolem:
„Bože, což ta věčná křivda je Ti vhod?“
Utekl jsem z hradu blízký na hřbitov,
na dudáka druha usednul jsem rov,
jemuž víno písní zkypělo kdys v mozku,
že chrám rodné slávy sesouvá se v trosku
a v něm místo orlů hnízdí hejna sov.
Jako oř, jejž bouřná poplašila seč,
hněv mi ňadry těkal, tlumil zpěv i řeč,
hroze roztříštiti žebra mi i prsa;
klam a podlost rostou, právo s pravdou krsá.
Kéž jen na okamžik mám Bruncvíkův meč!
83