Na pokutní louce.

Adolf Heyduk

Na pokutní louce.
Hluboká, Hluboká s věžmi i valy, za dávna Záviše pěvce tu sťali, sťali ho pod hradem na svěžím luhu; ubohý zpěváku, ubohý druhu! Jali ho, sťali ho krutostí hnaní pro zlatou korunu, pro krásnou paní; rád že měl královnu, padla mu hlava, posavad rudne tu od krve tráva. – Spil jsi se, Záviši, milosti vínem, katovi dán jsi byl královským synem; což králům do pěvců, nač o ně péče? nad vše jim blýskání pádného meče. Záviši, Záviši, býval jsi pánem, já pouze chudák jsem pod božím stanem; tvé srdce s mým srdcem k sobě však patří; po písni, Záviši, rodní jsme bratří. 33 S palácem srostl jsi, já jenom s chatou, přec ti však zadudám v památku svatou; vím, že díš s úsměvem v nebeském luhu: „Ubohý dudáku, ubohý druhu! Také máš královnu, věky se kruší, národa svobodu v srdci i duši; pro ni-li život dáš, ztratíš-li hlavu, žít budeš na věky v andělském davu. Zpívej jen nadšeně! Budiž ti svata spanilá královna v okovech jatá; umřeš-li, v nebesích v souzvuku ladném dud tvých a loutny mé v náruč si padnem!“ 34