Sudoměřská.
Pěkná jsou to luka
od Strakonic k Štěkni,
až tam tudy půjdeš,
dudáku náš, řekni!
Vyběhnem ti v ústret
ze stodol i lánů,
dudati nám musíš
od večera k ránu.
Zpívati nám musíš
jako stehlík v keři,
a my půjdem s tebou
třeba k Sudoměři,
třeba k „Řeřabinci“
nebo do Zátavy,
aby nám tvé písně
zvedly svislé hlavy.
27
„Sedláčkové zlatí,
za slovo vás beru,
o té Sudoměři
zazpívám vám věru;
zadudám vám k tomu
veselou a ráznou:
do půl furianta,
od půl kolomaznou.
Zadudám vám něco
o dědině vaší,
že se zase jednou
zamyslíte, braši;
budu hrát a zpívat
třeba do svítání,
jak tu byli biti
obrnění páni.
Biti, ač se smáli,
že sedláky sperou,
že jim na kopytech
dědiny rozberou;
ale jinak bylo:
ve vzteku a lání
byli zpupní páni
sami rozebráni.
Hlavou vychloubačů
bez rodného citu
byl pan Jindřich z Hradce,
převor Johanitů;
28
Švamberka měl s sebou,
měl i Kolovrata
v plátech ze železa,
sám z ryzího zlata.
Vůdcem nade všemi
zrzavou měl lišku:
Divokého Mikše,
aby zhubil Žižku,
s Žižkou dobré lidi,
lidská práva k tomu;
liškou přiloudal se,
tchořem prchal domů
Táhl Žižka z Plzně
se skrovničkou četou,
ale z Štěkně zhlédl
Mikšovu směs kletou;
hnul se k Sudoměři,
seřadil si vozy,
ale tu naň vtrhli
z Kestřan jezdci mnozí.
Na výšině „Hrázi“
měl voj Žižkův stání,
když na bratry lstivě
chystali se páni,
ale cepovníci,
první v každé půtce,
klidně vyčkávali
Hradeckého škůdce.
29
Doráželi páni
na Husity v křiku,
nedaleko vísky
blízko u rybníků.
„Šilhavým“ slul jeden,
„Škaredým“ slul druhý –
ej, byl vám to, braši,
s panáky boj tuhý!
Chtěli jako vlci
přes rákosná mlaka,
ale vázli koně,
vázla četa všaká;
druh přes druha dral se
k vozovému hradu,
a tu na ně Žižka
střely metal z „hadů“.
V ráz panáci v blátě
topili se davem,
jedni na „Škaredém“,
druzí na „Šilhavém“;
a husitské ženy
v tlupách na návrší
kamením v ně praly
v ráz, jako když prší.
Nevěděli páni
strachem kam a kudy,
rybník za rybníkem
krví byly rudy;
30
drábové i jezdci
složili tu kosti;
posud lid ta pole
zove „Na žalosti“.
Blátem „Šilhavého“,
polem u „Markovce“
utíkali páni
jako štvané ovce,
jakby kočky mrskal,
jakby vlky plašil...
Žižka na bělouši
pohledem je strašil.
„Pyšný Jindřich z Hradce,
vztekem jedovatý,
ukázal, že zlatem
kované měl paty;
práčata pak útlá,
zlatoplavé kštice,
„Divokého Mikše“
hnala do Vožice.
Darmo spílal Divoch:
na „vyvrhel ženský“,
darmo na cepníky
zuřil Opočenský;
pro vítr jim dali
tenkrát jak se patří
tatíčkovy sestry,
tatíčkovi bratří. –
31
Tak Čech ondy svorný –
drahně tomu roků –
řízně nájezdníkům
zahrál do poskoku.
Ach, můj milý Bože,
kéž jak v onom čase
všem, kdo národ moří,
učiníme zasezase.
Kéž zahyne křivda
šířící se světem,
dal bych za to věru
zvučné dudy dětem,
starou hlavu katu,
jarou duši Bohu; –
každý po možnosti
a já též, co mohu.
32