O Písecké Panně Marii.

O Písecké Panně Marii.
Písecká Panna Maria, vznešeně krásná a milá; když jsem se na ni zadíval, byla má duše jak spilá; tajemnou spilá rozkoší, jasnotou očí a tváří – nevím, zda v slunci tonul jsem, či v jejich čarovné záři. Píseckou Pannu Marii Mutina kouzlil svým štětcem, za to je – v knihách nestojí, vím to však – na nebi světcem; kouzlil ji v ducha nadšení s Ježíškem na zlatou desku, něha zři z líce matčina, Ježíškův zrak je pln lesku. 77 Písecká Panna Maria – zázračnou vůkol ji zovou – dostala ondy od lidí na hlavu ozdobu novou; přeběda! vizte Světici, těžkým jak zármutkem jata; poslaliť na ni klempíře, divno, leč pravda to svatá. Za to, že v boji sklíčeným přispěla v zázračném spěchu, dali jí vsadit na skráně mosaznou korunu z plechu; do plechu žlutá, zelená, modrá a červená sklíčka, až se jí hanbou zarděla líbezně panenská líčka. V labutí hrdlo hluboko vtloukli jí železné hřeby, studem až oči zázračné lítostně pozvedla k nebi, bojácně rukou přivila k srdci své spanilé hoše; vždyť na ty hřeby s motouzem neberné navlékli groše. Štědré to dary vděčnosti, převzácné, hojné a pěkné! Přijde-li poutník před obraz, hanbí se nebo se lekne; 78 hlava i hrdlo probity – zlosyn snad spáchal tu skvrnu – líp se měl věru Spasitel s korunou z křehkého trnu. Matičko, proč pak netresceš dárců těch hanebné choutky? Takovou zdobou krášlí jen potulný loutkář své loutky; takové cetky ohyzdné sotva by na hrdle nesla poslední na vsi dívčice, spíše by hanbou snad klesla. Vyslyš mě, Matko přesvatá, což nechceš zázraků konat? nedej těm bídným chudákům napořád rozumem stonat; sice ti někdo na pláštík ještě kus šotyše koupí, pospěš si s novým zázrakem, než ten lid úplně zhloupí. Neslyší, smutně pohlíží na mne ta nebeská kněžna, tiše jen šepce s Ježíškem, v ústka jej líbajíc něžná; co asi? Nevím, tuším jen, s božským že mluvila klidem: „Těžko je dělat zázraky takovým dřevěným lidem! 79 Vykonej za mne, dudáku, vybírej z nešvarů mnoha, bojíť se mnozí písničky více než samého Boha; zadudej, jenom zadudej, vesele, rázně a řízně, doma-li přízně nebude, víc budeš u mne mít přízně.“ I zde dudák a potěšením doznává, že stala se náprava při vnitřní výzdobě chrámu, které po dlouhém dudákové žehráni podjal se důstojný pán děkan a kanovník Pech i přes mnohá příkoří prostého lidu.
80