Na pokutní louce.
Hluboká, Hluboká s věžmi i valy,
za dávna Záviše pěvce tu sťali,
sťali ho pod hradem na svěžím luhu;
ubohý zpěváku, ubohý druhu!
Jali ho, sťali ho krutostí hnaní
pro zlatou korunu, pro krásnou paní;
rád že měl královnu, padla mu hlava,
posavad rudne tu od krve tráva. –
Spil jsi se, Záviši, milosti vínem,
katovi dán jsi byl královským synem;
což králům do pěvců, nač o ně péče?
nad vše jim blýskání pádného meče.
Záviši, Záviši, býval jsi pánem,
já pouze chudák jsem pod božím stanem;
tvé srdce s mým srdcem k sobě však patří;
po písni, Záviši, rodní jsme bratří.
33
S palácem srostl jsi, já jenom s chatou,
přec ti však zadudám v památku svatou;
vím, že díš s úsměvem v nebeském luhu:
„Ubohý dudáku, ubohý druhu!
Také máš královnu, věky se kruší,
národa svobodu v srdci i duši;
pro ni-li život dáš, ztratíš-li hlavu,
žít budeš na věky v andělském davu.
Zpívej jen nadšeně! Budiž ti svata
spanilá královna v okovech jatá;
umřeš-li, v nebesích v souzvuku ladném
dud tvých a loutny mé v náruč si padnem!“
34