O Dobršské zvonici.
Na Dobrši v mladém lese
starodávná stojí věž,
třeseš se – i věž se třese –
na vrchol kdo vylezeš,
s vrcholu však mnohou míli
vidíš v žírnou šíř i dál,
že bys tady – krásou spilý –
v dumách s jitra v soumrak stástá.
Ve zvonici z dávné doby
vážný zvon je zavěšen,
na něm staré skvostné zdoby
s řadou skvostných českých jmen
jako velmož se tu hostí,
ale jeho mužný hlas
zvučí z ňader hlubokosti
ve svátečný pouze čas.
Přišel jiný lid; i dali
nad zvon velký menší již,
dvojí řečí na něm psali,
cizí výš a rodnou níž;
86
zvoní se jím na obřady –
a těch u nás hodná směs –
mnoho za hlas jeho všady
platí vůkol česká ves.
Ale nejvýš zvonů obou
třetí, malý sobě sed’,
s cizím nápisem i zdobou,
klepneš-li naň, úpí hned;
třikrát za den volá, křičí
v západ, sever, východ, jih,
na své sténající příči
domýšlivé: „Herr bin ich!“
Hýbe, klátí se a kroutí,
píská, vříská, tropí ryk,
že by měl vším právem slouti
vřeštilem svůj za povyk;
jinak-li však zvonek křtili,
nežli k prvnějším byl dán,
měl by křikloun zarputilý
tak být aspoň biřmován. –
V oněch zvonech obraz malý,
vlasti má, tvých lidí mám,
již zde byli, jež jsme vzali
a již vedrali se k nám;
nejníž Češi, vážné tváři;
zadumaná země stráž,
pak dvojatí prospěcháři,
a ti třetí... vždyť je znáš!
87
Ku severu jen se kloní
odvážlivou srdce hrou,
umíráčkem krajům zvoní,
do všech chat se mocí trou;
prostřední, ti s nimi v spolku,
z půle ryby, žáby z půl,
vědíť, že kdo na vrcholku,
vždy má plný sklep i stůl.
A ti staří, vážných hlasů,
mlčí, krčí se; ó žel!
znikla sláva dávných časů,
znikli orli z klenby čel;
chabě jako lvové v kleci
choulí se vždy níž a níž,
snášejíce na svém pleci
chlebařův a štváčů tíž. –
Vzmuž se, lide, nechať srší
z oka blesk, hrom z ňader již,
nebuď jako na Dobrši
zvon cizáckých zvonů níž;
zvuč, až vědomím se zjaří
nejkrásnější země lán:
„Ticho, lháři, pleticháři,
já jsem základ, já jsem pán!“
88