O hrobce na Stražišti.
Kostelíček na Stražišti
na vršíčku stojí,
cesta k němu přes Vlčavu
lukami a chvojí;
sedl jsem tam blízko věže
za večerní doby,
rozbitým jsem oknem hleděl
do podzemní koby.
V kobě v rakvích ztrouchnivělých
tlejí Vrabští z Vrabí,
čelo všecko rozbrázděno,
žlutá tvář se krabí;
líp se rodu jejich dávných
robotníků vede:
roste, kvete – leč kol Vrabských
pavouk sítě přede.
23
Křižáci jim oplétají
ruce, hrdla, tváře,
sotva že jim slunce hodí
špetku jitřní záře;
za to horských dešťů příval
do líce jim pere;
jejich vous a vlas v kout truhly
myš si v hnízdo bere.
Útrpně jsem hleděl Vrabským
do zapadlých zraků,
mysl byla plna blesků,
čelo plno mraků;
a mé dudy zakvílely,
zaúpěly maně:
„Vrabští, co vám k pýše bylo,
potomkům je k haně!
Nevděk jste si vysloužili,
bohatýři švarní;
vaše lány, vaše lesy
nevděčníci marní,
neznají juž řeči rodné,
jako zlato ryzí,
stále z vašich ondy hradů,
víc a více mizí.
A vy v rakvích ztrouchnivělých,
nemajících víka,
lhostejni jste; k čemu tedy
po boku ta dýka?
24
proč jste si ji v rakev vzali,
když vám síly není
na smělce, již zavinili
vaše zneuctění.
Jejich koňů volné stáje
dražší mají zdobu
než vašeho klenba nízká
společného hrobu;
brzo juž se rozpadnete,
rozmeteni všude,
žel!... V tom z hloubi slyším slova:
„Ale dýka zbude!
Na zbabělce zbude právem,
nedbajících předků:
dávné slávy bojovníků,
dávné slávy svědků;
snad ji zvedne jará paže
bohatýra mládce,
aby bylo konec sporu,
křivdě, lsti a hádce.
Zablýská jí nepřátelům
do všech úhlů světa,
zhyne ostřím zbojník všaký,
strachem rab i sketa;
pak nechť klidně promění ji
na krojidlo pluhu,
a my duchem vrátíme se
do svých rodných luhů.
25
Do svých luhů, do svých dvorců,
v srdce mladé chasy,
z našich těl pak vztyčí doba
v polích zlaté klasy;
pohleď, jak nás vánek hbitě
prachem u výš nese!...
Jdi a dudej, co jsi slyšel
na Stražišti v lese.“ –
Dudám tedy, jak mně děli,
nedbám han ni díků,
ale při tom často vzdychám:
„Kéž bych měl tu dýku!
Zkusil bych ji; ale srdci
nedůvěra brání:
nelhali jste, Vrabští z Vrabí?
z lidu jsem, vy páni!...“
26