Kristus Pán hostem.
Kristus Pán jde mezi poli
a s ním svatí apoštoli.
Pohlížejí po okolí
po úrodě žírných rolí.
Pán Bůh žehnal... Na žeň hojnou
vyšli ženci s chasou rojnou.
Pracují tam do úpadu
v žáru slunce bez ochladu.
Mistrův žák jak na ně hleděl,
se soucitem propověděl:
„Co ta skýva chleba stojí
práce v krvi, slzách, znoji...
Z ráje bran když Adam vyšel,
s bázní boží rozkaz slyšel:
Hledej chleba v stálém trudu,
potem ros tu živnou půdu!
V zem když prvně nořil rádlo,
ach, co potu v brázdu padlo!
[47]
Sluncem slibný klas když vadl,
drobný deštík – odkud padl?
Nebyl vlažný déšť to mraku, –
byly slzy lidských zraků.
Při oběti rodných bratří
nebe na krev první patří.
Země kletá – bratrovrahu
nuzně splácí pracnou snahu.
Člověk odtud seje v kletbě,
v kletbě sklízí k nové setbě.
V potu, v pláči na chléb klidí,
na stéble krev rukou vidí.
Tak chléb rodí role smutná
a chléb hořký hořce chutná.
Hořce chutná každým časem,
jakby míšen žluči kvasem.“
Čeká žák, zda k jeho řeči
moudrý Mistr nepřisvědčí.
Pán však mlčí, hlavu sklání
v těžkém duše zadumání.
A jdou dále chvíli drahnou,
mlčí, rty jim žízní prahnou.
Od ranního už jdou svitu –
dávno sešla rosa v žitu.
48
Vzduch se žárem slunce chvěje,
chladný větřík nezavěje.
O žízni jdou, trapném hladu,
nikde vísky v stromů chladu.
Přes poledne den se valí –
mráček jasné nebe kalí.
„Ejhle mráček – zázrak Páně!
svěží vody chytnem v dlaně.“
Tak žák tiše pravil k druhu.
„Miluje Pán svého sluhu:
Vyřkne slovo, klasy žitné
promění se v chleby sytné!“
Nečiní Syn Boží divu,
bádá dum svých ve předivu.
Spěje dále, neumdlévá,
ač se v tváři pot mu slévá.
Dusné ticho všecko tíží,
z pod obzoru bouř se blíží.
Toho, kdo se ukrýt lení,
stihne boží dopuštění.
Kam Pán Kristus, kam to spěší?
Hostinné-li pod přístřeší?
Černé mraky nad horami –
račiž býti Pán Bůh s námi!
49
Rostou mraky v ledné hrady,
zatemnil se obzor všady.
Mračnem tichý blesk se mihl,
a Pán Ježíš hlavu zdvihl.
Z myšlének Pán hlavu zvedl,
k ustrašeným klidně vzhledl.
Mírným hlasem výtku praví:
„Pro Syna Bůh hněv svůj staví.
Neznáte už v nedověře
divu v bouři na jezeře?
Malověrní! Ejhle víska
pro úkryt nám kyne z blízka!“
A jdou dále cestou prašnou
před bouří se ukrýt strašnou.
Žáci chvatem, ves kde kyne,
Pán – co noha nohu mine.
„Žáci moji, milí žáci,
ve chvatné – hle! – člověk v práci.
Aby zrna klasů v bědy
nevytloukly krup mu ledy:
Pojďte, žáci moji, spějte,
sklizeň skrýti pomáhejte!“
Uposlechli. Svými zraky
Mistr poutá temné mraky.
50
Za pomoc je pod svou střechu
hospodář zve ku oddechu.
Vítá Pána s učeníky,
na prahu je vítá s díky.
Sotva sedli za stůl bílý,
divá bouře hněvně šílí.
Otevřené nebe hoří
siným bleskem v deště moři.
Boží posel hněvně hřímá,
chvějný strach až duši jímá.
Jako hrachu padlo sutek
mnohým, mnohým na zármutek.
Za hory se bouře žene,
nad kraj duhu Pán Bůh klene.
Kristus Pán děl k hospodáři:
„Zas nám boží slunko září.
Nám však třeba odpočinu –
nech nás tady pohostinu.“
„Zůstaň s námi, zůstaň, Pane,
požehnání z Tebe vane.
Zda jsi bouři nezabránil,
než jsem žatvu pod krov schránil?
Stůl můj však jen prostě hostí,
Tím, co Bůh dá, role rostí.
51
Dám, co Bůh dal, – prosté hody:
chleba loňské od úrody.“
Kristus žehná, láme, dělí,
posléz drobty sebrat velí.
Bohu, dary nasycení,
chválu vzdali v zbožném rčení.
„Hořká-li chleba skýva?“
(k žáku Pán se zkumně dívá.)
„Zem, kam dlaň tvá símě sije,
pot a krev a slzy pije.“
Z hostitele Pán tak zvídá.
Hospodář mu odpovídá:
„Ač, jak díš, tak zrň svůj rosím,
s veselím přec klasy kosím.
Za námahu ruky dělné
Bůh dá zrna, mouky bělné.
Božím darem odměněna
hojně dlaň je zmozolená.
Slzou, potem, krví svěcen,
ne však strpčen, chleba pecen.
V ústech mých pak, černá třeba,
nehořkne ta skýva chleba.
52
Vždyť jím svojí práce plody:
z vlastní práce chutné hody.
Boží dar, plod vlastní píle,
dobře chutná, je nám k síle.“
Pravdu cítí žák z té řeči –
Kristus Pán k ní vlídně svědčí.
53