Jdu k Vám, chudý koledníček,
metelicí, závějí.
S koledou jdu novou všude,
ať si venku vítr hude,
za troníček, za grošíček
u krbu ji zapěji.
Zapadaly bílým sněhem
háje, pole, chodníčky.
Po té zemi, mrazem slehlé,
spěchá dítě zimou zkřehlé,
v bílém sněhu kvapným během
brodí bosé nožičky.
„Ach můj Bože, Bože milý,
buď mi siré k potěše!
Když se země sněhem třpytí,
jahody kde jedné vzíti?
A já jich mám kytku v chvíli
donést hněvné maceše!“
Dítě pláče, tiše vzlyká,
ku řece se ubírá.
U prorubně Matka Páně
v temnou vodu noří dlaně,
pro Ježíška, pacholíka,
bílé plenky vypírá.
Slyšíc Panna drobné kroky,
za se náhle pohledla.
V slzy tála očí záře,
úsměvná a šťastná tváře
v žal se halíc přehluboký,
soucitem jí pobledla.
„Dítě, dítě, kam to spěješ?
Stíhá-li tě nouze, hlad?
Hledáš cesty ku domovu,
k rodičů snad spěcháš rovu,
ač se samo na smrt chvěješ,
hoře svoje vyplakat?“
„Ti sen smrti vyspávají, –“
praví dítě štkající,
„nechali mne na sirobě.
Macecha mi káže v zlobě
jahod, co prý v boru zrají,
donésti dnes kytici.“
Panna vine s péčí matky
dítě v teplé objetí.
A to cítí tiché štěstí,
jak když hřejné slunko věstí,
přes hory a moře zpátky,
že již jaro přiletí.
„Žal zda v ples se neobrací?“
Matka Páně hovoří.
„Kam svit padne dětských očí
a kam dětská noha kročí,
štěstí ráje zpět se vrací,
Bůh tam divy vytvoří.“
A ctná Panna dítě bědné
políbila na čelo, –
a jemu je, jak by krajem
jara dech vál vonným májem,
jak by pukly řeky ledné,
bílé kvítí pučelo.
„Dítě, své jdouc po šlépěji,
domů ber se v pospěchu.
Macecha hněv duše složí,
náhle k tobě z vůle boží
obměkčí se srdce její,
mír k vám vejde pod střechu.“
Tak dí Panna, rtem svým vřele
líbá dítě na oči, –
a to vidí ku podivu
utěšenou kolem nivu,
kde dřív sníh byl, – až mu v těle
srdce plesem poskočí.
Vděčným okem dítě vzhlíží
ku ctné boží Mateři,
s blahou vírou domů spěje.
A kam hlédne, tam se směje
jaro květů vnadou svíží –
ani zraku nevěří.
Chválu vzdává Pánu Bohu,
žas mu z očí prosvitá:
země v jarní doby kráse
jahodami zardívá se,
kam dřív bosou kladlo nohu,
jako krví politá...
Pěknou notou, hlasně slovy
zazpíval jsem koledu.
Po širokém groši k díku
uštědřete koledníku,
ať dnes pod chudými krovy
nevzpomenu na bědu.