OSUD.
Proč stále slyšet mám jen nářky neplodné
a výkřik srdce rvoucí?
nač, duchu, vzpíráš se, vždyt dárcem všeho bůh,
a bůh je všemohoucí. – –
Proč, duše, zoufáš si, žes v mdloby porobě,
a těžko skvět se cností?
vždyť věděl o tom bůh, a určil, dopustil
to vše už od věčnosti – ! – –
Vzdor proti přírodě – jak babylonskou věž
kdy pídimužík stéká,
a ona v právu je, svou mocí drtící
se svrhnout na člověka.
A vůle svobodná? oh, větším posměchem
se nelze rouhat lidem,
ji ruší náhoda, a moudrý tuší tak
už s resignace klidem.
63
Buď, pane, vůle tvá, tak my se modlíme,
tak též se dělo posud,
mám-li být světicí, anebo lupičkou,
nuž budu, mám svůj osud. – –
Leč, přec se nepodám! spíš vzmachem zoufalým
se vznesu k smrti šeru,
a zda tak před věky už bylo určeno,
to lhostejno mi věru. –
64