Imortely (1879)

Básně, 1874-1878, Irma Geisslová

Diplomatická verze Ediční verze
IMMORTELLY.
BÁSNĚ
IRMY GEISSLOVY
V PRAZE. NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ dra. GRÉGRA a FERD. DATTLA. 1879.
[1] 1874–1878.
Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze 1879.
[2] I.
PÍSNĚ.
Ráda bych zpívala, však – je mi k pláči, vyronit slzyslzí proud kam pak to stačí?
[3]
ZA MOŘE.
Kdybych já věděla, že tam zmírá hoře, spěla bych po lodi za daleké moře. Za moře daleké na jih vonný, vnadný, – kde by se nerouhal hoři mému žádný. 5
ZÁVĚJE.
Zadusila pozdní květy sněžná závěj – a v mém srdci poslední už zmírá naděj. Naděj – že se mohu jednou trudu zbýti, – že můj člunek nerozkotá vlnobití. – 6
JARNÍ VZDECH.
Od vrchole ku kmenu mladé, hebké listí, drobounké, vždy po pěti, že je nelze sčísti. V rozhoupaných haluzích malé ptáčků děti švitoří a těší se, jak tam budou pěti. Větřík mladým listovím tichou píseň hude – kdež budu, až sežloutlé opadávat bude!? – 7
POKUŠENÍ.
Zpěněná vlna mi stále něco šeptá, zdali jí rozumímrozumím, ani se mne neptá. Nepěň se, nesváděj, neperli se smíchem! kdybych tě poslechla, bylo by to hříchem. – 8
PŘÁNÍ U DUNAJE.
Dunaji, Dunaji, jak ten vír zašplouchal – že nejsi Vltavou, bysi mne poslouchal! Bysi mne poslouchal, řeči mé rozuměl, v odpověď vlnami po česku zašuměl! 9
OKAMŽENÍ.
Zářila hvězdička na blankytu v drobounkém, stříbrném čarosvitu, náhle se pohnula, rozskočila – nesmírná hloubka ji pohltila. Určen byl duši mé od věčnosti okamžik nebeské blaženosti, zaplanul, pominul v uhasnutí, bylo to po božím rozhodnutí. 10
VE VŮNI ŠEŘÍKŮ.
Dýchá šeřík do šera májového večera, v diamantech plane tráva, vůni časem prolétá, šeříkem se proplétá hnědá peruť smrtihlava. Luny paprsk třpytivý roní světlo na nivy, na jezera plochu bílou, tu kde v šumném listoví košatého olšoví ptáče dřímá s družkou milou. Šumot strání lesnatých, bzukot mušek křídlatých, šplíchot vln a vánku chvění... slzu láká do zraku tento souzvuk soumraku, plný tužeb, plný snění – ! 11
ZMĚNA.
Šelestí větérci, po křoví skáčí, přilítla zpomínka – a mně je k pláči. VíteVíte, co taková zpomínka značí? plesání v zoufání proměnit stačí. – 12
DUŠE ŽIVOTA.
Nad čím se raduje skřivánek malý, zamířiv k oblakům do modré dáli, ku které lítá, sotva že svítá, nech ještě pod mlhou dřímají skály,skály. O čem si povídá potůček v lese, nad nímž se lehounká lodyha třese, kterou vždy vánek,vánek kolébá v spánekspánek, jak se jen podvečer k vrcholům snese,snese. O čem si šeptají bělostné břízy, motýl kdy zlatý v jich korunách mizí, co sladce bolí křepelku v poli, tu když je cit náš tak jarní, tak ryzí,ryzí. 13 Co horstva znamená duhová páska, o čem sní ledovců vznešená kráska, to všechno cítí – tvorstva že žití prochvívá bůh a ten bůh že je láska. 14
TAJEMSTVÍ.
Rumění se v žitě koukol, modrají se chrpy – a to neví nikdo v světě, co má duše trpí. Těká motýl po lučině, do kalíšků sedá – a to neví nikdo v světě, koho zrak můj hledá. Pěje skřivan pod obláčkem, třepotá se v jasnu – a to neví nikdo v světě, pro koho já shasnu. 15
ŽITÍ MOTÝLA.
Vylít motýl vesele z červeného jetele, zatřepotal křidélkoma – kde že sladko – tu že doma. Motýlek ten hezoučký, tečkovaný, žluťoučký, semo tam se mihotaje nedoletí v dálné kraje. Jednou s vánkem počne hrát, dolů zřím jej dopadat; končí žití na jeteli záhy – ale u veselí. 16
JESEŇ.
Roviny, planiny, jak mi to líto, že už je požata pšenice, žito; pšenicepšenice, žito, vlnivé klásky, že s nimi umlkly skřivánčí hlásky. Jeseni, jeseni, k čemu ty spěchy? dost ještě ochladíš teplejší dechy, oškubeš sady – jak už to bývá, – a kdo ví, na přesrok budu-li živa! – 17
II.
KVĚTY Z MATČINA HROBU.
Odpočívej sladce v tichém, matko, hrobě! kdybych mohla, věř mi, já bych přišla k tobě.
[19]
Noc neklidná, noc jesenní, Noc neklidná, noc jesenní,
 kol duje vítr v kvílení tam od severu k poledni, a trhá listy poslední. Já na zvětralém pavláně, jenž vzdorně shlíží se stráně, dlím sama; hostů nevítám, jen spadlé hvězdy počítám. – – Ó, spustošený podzime! jak teskně mluvíš k duši mé, že květy v rakvi zmaru máš a čekáš jen už na rubáš. Má vesna byla kratičká, že zesnula mně matička, a dnové v těžkém hoři mém jsou dlouhým, smutným podzimem. 21
Jak dávno tomu, matičko, Jak dávno tomu, matičko,
 co poslední svůj spánek sníš, a myslím, že to vše je snem, že snad se ještě probudíš. Tys víc než matkou byla mi – ne každý blaha toho zná – a vroucí pro tě zápal můj byl víc než láska dětinná. Mně dosud těžko uvěřit, že v zemi lůžko dali ti, já želím tebe den co den a neoželím do smrti. 22
Matičko, to ví pánbůh sám, Matičko, to ví pánbůh sám,
 jak často na tě vzpomínám! co napláči se pro tebe, že odešlas mi do nebe. Když z ňader v těžkém trápení se roní vzdech a úpění a letí v prázdno příšerné – já neznám duše důvěrné. A neznám družky soucitné – leč hvězdy v klenbě blankytné, a lidskou hledat útěchu – já bála bych se posměchu. 23
V kraj zasmušilý, mlhou sšedivělý, V kraj zasmušilý, mlhou sšedivělý,
 se od severu ostré větry ženou, a zaskučivše plání zasněženou, v skal ukryly se zášer osamělý – Ó kterak toužím s větru dechem splynout a odletět v zem želané své vlasti, tam na hřbitov, jejž žluté kryje chrastí, a podál hrobu tvého, matko, zhynout. *** Jen jednou ještě na tom tichém hrobě kéž spočinu, než morana mne schvátí, tam zašlé ráje zpomínkou se vrátí, den vzplane opět v lebky ztmělé kobě. A splní-li čas touhu dlouhých roků, snad uzdraví se chorá moje duše, a nebo – jako bleskem polní hruše tou prudkou slastí život stane v kroku. 24
Matičko má, matičko má! Matičko má, matičko má!
 snad již brzo přijdu k tobě, ale nevím, – mně tak divno, – zda-li poznáš svoje robě? Ach, tak mnoho změnilo se, jenom ne má láska vroucí, jež mi spřádá pro útěchu zpomínání nehynoucí. Jak se ti as po ta léta dřímalo v tom lůžku tichém, na němž drobných modrých zvonků zkvétal kalich za kalichem? Nad nímž vonné spěly vánky, nad nímž ptáčci šveholili, a jejž zima ukrývala pod hermelín sněhobílý. 25 Svatý pokoj hrobu tvého snad že mír mi vdechne zase, a můj duch jen pochybuje, matičko má, nerouhá se? 26
Matičko, milá matičko, Matičko, milá matičko,
 zima už zpola v odchodu, a ty se dosud nevracíš, mám v tom zřít vzdor či náhodu? Den se už dlouží, krátí noc, méně mám snů již o tobě, a že jich bude ještě míňmíň, šeptá zlý duch mi ve zlobě. Matičko, drahá matičko, což jsi mi vskutku umřela, a je tak směšnou naděj má, že bych tě opět uzřela? – Tys přece mnoho, přemnoho měla mi ještě sdíleti, a osud nás tak rozloučil, jak když se ptactvo rozletí! 27
Ó matko, matko! šílím snad, Ó matko, matko! šílím snad,
 než, prosím, mohu-liž já za to? proč bylas duší andělskou, tvůj pohled jas, tvá slova zlato? Tys mne až k vášni vznítila, a potom zašla ku pokoji, a marně hledám podobné, a marně hledám lásku tvoji. 28
Matička mi děla ve snu: Matička mi děla ve snu:
 „Neplač, dítě, zpívej, za to, co ti udělali, květ jim v půdu vsívej.“ Kterak ale zpívati mám, matko nejmilejší, když se nikdy v tom mém srdci bolest neskonejší. Za dne bloudím prázdnou síní, oko marně hledá... tak že večer k chmurám starým nová v čelo sedá. Sen s mých víček odvál dávno palčivé dech touhy – žeť sám život nápěv smutný, nekonečně dlouhý. 29
Mně teskno po tobětobě, Mně teskno po tobětobě,
 ó nejmilejší máti! jak v poli na podzimpodzim, kdy skřivan v dál se tratí, již bledé slunce zlatí; a jako v zahradězahradě, kde řídne klenba révyrévy, v níž pruh se oblohy jak modrá stuha jeví, a mračna jako hněvy. Má spící rodičko! v mé duši těžké hořehoře, jež nerozruší noc, ni den, ni ranní zoře, ni nových citů moře; má první byla slast tak přenesmírně krátká, teď pustý život můj jak pobořená chatka, jak v noci křižovatka. – 30
Větérku ty šumný! Větérku ty šumný!
 ve tvé snivé chvění šeptají má ústa tiché pozdravení. Nes je dálné vlasti, nes je tomu kříži, pod nímž černá země matičku mou tíží. Kéž bych na tom hrobě, nejmilejší máti! do syta se jednou mohla vyplakati. Což ti lidé vůkol těšit, bavit umí; ale srdci mému nikdo nerozumí. 31 Matičku pak dobrou vzala boží ruka; poroučím to nebi – ale srdce puká. 32
Ó matko má, když na tě zpomínám, Ó matko má, když na tě zpomínám,
 tak prudký bol mé srdce prorývá, a divno mi, jak bych se dívala na lebku, jež se mrazně usmívá. – Kdy zpomínajíc na tě k večeru, zrak bez důvěry v modro pozvedám, ret šepce: což je navždy ztracena? – už se s ní více nikdy neshledám? – A žádná nezvučí mi odpověď ni od jara, ni v tichu od zimy – nu ovšem, věčnost k lidem něma je, a tvoje víra, matko, schází mi. 33
Zde v němotě ustlali tobě, Zde v němotě ustlali tobě,
 kde smrtník jen do hroudy klepe, a hlodavec hlínu jen chroumá, – a řekli mi, že ti tu lépe. Když nevidíš, kdo tady kleká a láskou se modlí k tvé duši, a pláčem svým – šíleně doufádoufá, že přece tvůj těžký sen zruší! Já bloudím jak zbavená smyslů tím strašlivým pohřbených sadem, kol sladký šum listí mne zránil a pálí jak uštknutí hadem. Když zapěje v křoví tu ptáče, mně zdá se to rouháním, smíchem, a vy chcete zmírnit mou bolest v své útěchy slově tak lichém! 34 Vždyť srdce mi krvácí, pukápuká, kdy smrtník tu v hroudu jen klepe, a hlodavec hlínu jen chroumá a řeknou mi – že ti tu lépe! 35
Ó jaký smutek, o jaká lítost! Ó jaký smutek, o jaká lítost!
 mám tě tu samu zanechat opět, by tvůj rov dujné rozvály větry, pták musel v křoví píseň svou dopět. Už slétá k zemi zarudlé listí, o kterak smutno, tesklivo je mi, přikvačí zima a na tvé lůžko napadne sníh a srovná je s zemí. 36
Dnes tomu sedm letlet, Dnes tomu sedm letlet,
 co v propasť chrám se zvrátil, co zhouby meteor se žhavě zaklikatil dnů jasných večerem, že rudým světlem muky vše vzplálo v žití mém, kdy hran kol lkaly zvuky. Dnes tomu sedm letlet, co podlomen je kořen mé síly životní, co chrám mých plesů zbořen, dnes tomu sedm letlet, co jizvu v srdci nosím, dnes tomu sedm letlet, co o hrob zemi prosím. – 2. července 1877
37
Spi, oh jen spi! jeť lépe tam, Spi, oh jen spi! jeť lépe tam,
 zde otravuje duši klam, a víra jí pak k smíchu, že sladký žár, jenž láskou zván, než ozářil by ducha stan, dusíme sami v tichu. Když vane srdcem mrazný chlad a mysl jako spustlý sadsad, jejž drsná mlha tíží, proč nepozírat častěji s poslední v poklid nadějí sem k tomu tvému kříži? Já slyším z temna k pohřbu hrát, mne bolí vše, já chci už spát, ó dovol, u tvých kostí; cos tmu i v hrobě vyzlatí... já nesmím o to žádati, ni zde ni na věčnosti. 38
III.
OTČINĚ.
Ó vlasti, drahá máti! máš ve mně chudé robě, mám kvílící jen lyru a tu svou lásku k tobě.
[39]
V CIZINĚ.
I. I.
 Smutek pustý na hlavu mou černé, těžké křídlo skládá, nikdy jsem to nevěděla, jak tě, matičko, mám ráda. Nyní bloudím v zamyšlení, – ó proč je tak prázdno kolem? stýská se mi k nevypsání, hynu touhou, hynu bolem. II. II.
 Dunaj hučí, Dunaj stená, v bílé růže kypí pěna. V čistý safír vlnky hrají, které v dálku ubíhají. 41 Dunaj hučí – slza stéká – ach to není naše řeka. Dunaj šumí – srdce vzlyká – nepřivyká – nepřivyká! III. III.
 Jak tichý kraj! roj zlatorudých mráčků jak hejno žluv se vznáší nad západem, mír vane z polí, zdravý dech tam z křoví, a nebzučí ni hmyz v to nesouladem. Pláň vroubí v dáli modré vlny horstva, já zírám tam a bolest pálí v skráni, ach, kde je kraj, kde luh mé drahé vlasti! ta cizá krása vždy jak když mne raní. 42
SEN NAD DUNAJEM.
Na dunajském břehu jsem se zamyslila; zatesknila tiše, o domově snila. Šeptající vlnky hladinou se točí, lahodno je vůkol – přivřela jsem oči. U poskoku luzném vlnky dováděly, pohádky mi české sladce vyprávěly. Opředla mne mlha – – V šumivém vln hluku pod vodu jsem svislou ponořila ruku. 43 Tu se rozplynula pěkná moje báje – jenom cizá řeka takto studená je! 44
NA HŘBITOVĚ KEREPEŠSKÉM. (U hrobu Josefa Slavíka.)
Byl chmurný podvečer, pln oprchaných listů, pln mřících mlhovin a větrného svistu, kdy půda hřbitovní mým zachvěla se krokem, a stála jsem tu v snech se zaroseným okem. Jak vzhůru památník čněl osamělý, sirý! i k šedým oblakům ten obrys bílé lyry, a hrany zvětralé, jež opukaly časem, jen tráva halila svým dlouhým, chvějným vlasem. 45 Zde tedy práchniví ten obal duše jemné, jíž kouzla posvátná ve zvuky přetajemné vtkal smyčec mistrný, že oko české vzplálo – žel bohům slovanským, jak časně doplesalo! Tys v temnu našich běd byl duhou karmínovou, tvé housle v útrapách nám harfou Davidovou, teď dřímáš hluboko v té půdě drsné, chladné, a oko druhů tvých zde nezatruchlí žádné. – Chlad vlhké perutě tmou noční klade k zemi – já hřbitov opouštím – ó kterak smutno je mi! zda též hrob v cizině mne vyrve z tužeb víru, v němž české srdce mé se nedotouží míru? – 46
NAŠE JARO.
Pohnulo se křoví listů prosté, zadul větřík ještě zimavý, křoví – na pobřeží rudém ještě, větřík – nad hladinou Vltavy. Prázdno v koruně té lípy naší, zrak k ní poutník zvedá skoumavý, čápi v sever letí – čas je tady – kdy se české jaro dostaví?! 47
LIDU.
Ó vlasti má, ó trpící ty mučenice svatá, zda uzřím kdy, že od tebe ta hořká číš je vzata? Či hněvají se bohové a zkouší tím svou dceru, zda věří v příští svobody, či dýše pro nevěru? Slyš – ozvěnami zanáší sem z Vyšehradských rumů šum vánku z mechu šedého tu dávnou, krásnou dumu... Ó lid můj zná tu postavu, ten vavřín pěvce – reka, zná věštbu kněžny věhlasné – a vyplnění čeká! – – 48 Zhyň nářku na rtech vlasti mé, zpěv naděje z nich prýšti! neb spasí národ svoboda, kdy věří v její příští! 49
VZHŮRU STRÁŽE!
O lide můj, již prchá noc, a nedaleko do svítání, ty ještě spíš, dům nechráníš? a nepřítel je na číhání. Co platen sen, ten krásný sen že na svém statku sám jsi velel... kdy práh tvůj zatím zarůstá, je bejlí to a hnusný plevel. Čím platno snění o recích: jak slávy Čechám dobývají, kdy přec jen ku tvé obraně sem ze svých hrobů nevstávají? Vždyť na východ i na západ tvá rodná chatka ohrožena – tu uznej sám, že právě čas, ať zbrojí muž a bdí i žena. 50 O, povstaň už a stráže hleď a neploď hany svému jménu, což – pozdě až bys procitnul a chýž tvá byla ve plamenu? – 51
CESTA K SPÁSE.
Oj, otčino má, otčino! kdy probudíš se ze spánku? kdy zaplane v tu naši noc nach skvoucích ranních červánků? kdy radostným zas ruměncem tvář lidu vzhoří zmučená, zrak zaleskne se, v nějž se být zdá věčně slza určena? Kdy zazpíváme sobě zas v té tiché české chatrči, jež opět bodře po letech se pousměje ze smrčí? kdy nočních mátoh směsice pryč prchat bude z našich horhor, kam bratry tábor nadšené zas svolá v jarý rozhovor? 52 Kdy boj nám bude svatým zas, a vlastencova ctěna cnost, že vůle vzpruží klesání a víra potře pochybnost? – Až zoufat – doufat ustanem, a uznáme, žeť spasení jen v práci v roli dědičné, jen u vědě, jen v umění! 53
PÍSEŇ ZE SEDMNÁCTÉHO STOLETÍ.
Zlaté město Libušino, pod Petřínem, na Vltavě, když tak na tě vzpomenu si, plakala bych usedavě. Proto mluví převýznamně každá stěna, každý kámen, by nám v líci nad tvou změnou vzhořel rudý studu plamen? Kde tvá řeč, jež s trůnu zněla, z královských řad bojovníků? bolno vidu, trapno slechu! naříká si – v čeledníku... Co nám zbylo z naší slávy? z kalichů jen pouhé střepy, nyní vstana co bys našelnašel, tatíčku náš, Žižko slepý! 54 Hučí proudy Vltaviny smutně v půlnoc, smutně z rána, sláva města Libušina zahrabána, zahrabána. – 55
IV.
U VESMÍRU.
Smrt je zárod nových žití, život její osten cítí, zvětrám jako výpuk v římse, pro koho však, nedovím se.
[57]
ŽILOBITÍ HORSTVA.
Jestli horské balvany, mech jich dlouhý, svislý, také jsou si vědomy, cítí, soudí, myslí, jak as zovou člověka, jenž se šlápnout neleká zhoubnou na ně nohou? Když se v horách soumračí, pod skalnatým trůnem hádám, zdali vášeň též zmítá horstva lůnem? zda též touhy žhavý hrot cítí v boji o život jako zvěř a lidé? 59 Ráda já bych zvěděla, nádherné vy hory! zdali o tom zpřádáte plesné rozhovory, s okem, s tváří zářící když se modlí básníci v posvátném k vám citu? A já bádám – (kdož to ví zda se dobádáme!?) když se v bouři balvan váš trhá, drtí, láme, zda též smutku, žalu vzdech ve vašich lká útvarech nad součlena skonem? – 60
OSTEN ŽITÍ.
List rozloučiv se navždy s haluzemi teď mihotá se v povětří jak pérko, a zvolna, tiše dopadá pak k zemi. A nikdo proň – leč básník nezasteskne, dál času běh své hrozné žene kolo, hvězd kytice dál v zenithu se leskne. Což o lístek! týž mír kol hody slavíslaví, když letí mor, a jak srp polním chrpám myslícím lidem krásné rubá hlavy. –––– Když zmírá ptáče v háje vonném stínu ni list se jeho dechem nezachvěje, a slunko se naň mříží větví – směje. Hle, zobáček už rozevřen, dech prchnul, tvor bez vlády se v lesní trávu svalí – a šumot lesa milost boží chválí. – – 61
LETNÍ NUDA.
Slunce praží, světlo úpalné, ani větřík nezavzdychá, motýl utajil se září zpit mezi květy do kalicha, oh, jak bolestným ten denní jas, a jak trapným je ten poklid ticha! Ráno číš mých citů zperlena vděkuplně rosnou slastí, teď má hlava těžka, znavena jako pod korunou strastí, hle, i radost nudnou obtíží, kterouž chamraď – posměch chrastí. Hle, toť člověk! – – bohům vyčítávyčítá, kdy se spokojit má s málem, a jak děcko křehké mrzí se u pohledu na ráj stálém, tak že by se cítil nešťastným v blahu nebes neskonalém! 62
OSUD.
Proč stále slyšet mám jen nářky neplodné a výkřik srdce rvoucí? nač, duchu, vzpíráš se, vždyt dárcem všeho bůh, a bůh je všemohoucí. – – Proč, duše, zoufáš si, žes v mdloby porobě, a těžko skvět se cností? vždyť věděl o tom bůh, a určil, dopustil to vše už od věčnosti – ! – – Vzdor proti přírodě – jak babylonskou věž kdy pídimužík stéká, a ona v právu je, svou mocí drtící se svrhnout na člověka. A vůle svobodná? oh, větším posměchem se nelze rouhat lidem, ji ruší náhoda, a moudrý tuší tak už s resignace klidem. 63 Buď, pane, vůle tvá, tak my se modlíme, tak též se dělo posud, mám-li být světicí, anebo lupičkou, nuž budu, mám svůj osud. – – Leč, přec se nepodám! spíš vzmachem zoufalým se vznesu k smrti šeru, a zda tak před věky už bylo určeno, to lhostejno mi věru. – 64
JESEŇ NA JAŘE.
Je smutno; vesny čas, leč zima, na suchých, holých větvích stromů jen vrabci sedají a křičí, jsou nevítáni už kol domů. Je smutno; těla zpěvných ptáků, již pomrzlipomrzlí tu hustě leží, brouk živí se z nich, záhy zplozen, i tuhne zas – již opět sněží! Je smutno, mysl zasmušena, a srdce dvakrát žal svůj cítí, ten starý žal! – duch stůně tuchou: že vyschne jednou všechno žití. Je smutno, hlava unavena, i příroda kdys mdlobou stane, a časem vymizí i lidstvo jak jarní páry větrem štvané. – 65
TUCHA.
Mně teskno je, tak nevýslovně, tak smutno, jako před smrtí – zdaž předtucha to, příští ranou že osud hruď mou rozdrtí? Že v moři věku přenesmírném jak člunku troska utonu? – můj odpor zoufalý, jak chmýří bouř sfoukne krutých zákonů? – – A zapomnění s povrchu pak mou stopu navždy zahladí? i odumrou má zvučná hesla, tak slavně zmizí za mládí?! – Nech zapadnu: Však jedno žádám: než s veltokem tím uplynu, nechť bleskem zaplane mé žití a v blesku tom ať zahynu! 66
PŘED PODOBIZNOU UMĚLCE.
Tys líbán retem muz v tom hrdém, bílém čele! tam stopa dumy znát za noci osaměléosamělé, kdy v mlhách dříme kraj a luna s hvězdami v to pletivo mlh třpytné roj jisker rozsype a slzy čarosvitné, i mění zemi v báj. Kam zírá oko tvé, tak upjatě, tak z hloubí? zda v konec světů všech, jež hlubný obzor vroubí tak hluše, sinavě? zda je to beznaděj, či touha jemných duší, jež tiše dojímá, leč do základu vzruší? Ne, ty sníš o slávě! 67
V PLESU.
Ples vířil kolem mne jak v máji zahradou květ jabloní a hlohu, kdy vánek zavívá v ni z hájů posvátných zvuk jarních zlatorohů. A prapor rozkoše vlál šumně, nádherně, prost všednosti a tísně, a v každém záhybu se krylo tajemství jak duše sladké písně. Tluk srdcí: evoe! toť žití, právem tvým, jak pláč, jak utrpení, jež cítím z lehounka jak páry nad luhem se vznášet z rozechvění. Jak černý hrobařík, jenž ryje pod zemí, trud hlodá v mojí duši, že stín se staví k ní jak fata morgana v dnech parných na ovzduší. 68 Což platno?! vlhne zrak, nač studu? slzo skaň, jak luny paprsk v mlází, což mohu za srdce, jež touží ve chrámě, v němž idol jeho – schází? V těch očích zářivých já šílený zřím bol, jenž vznikal, vzrůstal kdesi, a na mžik vznícená krev varem kypící zas chladne – k smíchu, plesy –!... Rej víří kolem mne jak první komety kdys ve tmách všehomíra, a srdci mému jest jak cvrčku pod listem, kde v zavinutí – zmírá. 69
NA HORÁCH.
Ač tu na obzoru všehomíra hlahol zemské vřavy odumírá, nikdy lidská bída s nářkem svým nezasténá tichem posvátným, kde se orlí peruť třepotává, bílá bříza šumět nepřestává, kde se osamělých květin dech tají na obrostlých balvanech, – přece dolů toužným okem zírám, zde mi chladno, – do pláště se skrývám, samota mne mrazí odvěká, hledám, volám – srdce člověka. 70
OKO.
Ráda já se dívám v pěkné lidské oko, do té studně jasné dolů přehluboko. Když z té hloubi zírá duše přímá, prostá, ó jak takového ráda vítám hosta! A přec často s námi divná hra se tropí, že i před tím pěkným naše v zem se klopí. 71
MOCNÁ ŘEČ.
Znám na světě já jednu řeč – ta pronikává duši; a často pomsty přísahy v ní okamžikem ruší. Tak vážná je, že udusí smích nejvzdornější pýchy; jí hnuto srdce zoufá si i pro nejmenší hříchy. Tak mocná – že v ní každá řeč má vítězného soka, ta nade všechny jazyky – řeč významného oka. 72
ARCIDÍLO BOŽÍ.
Ach, to ví jenom pánbůh sám, co vídám v lidském oku! nikdy to vlíti nemohu v nejkrasší písně sloku. O tomto božím zázraku neučí žádná víra, a přec v něm více tajemství než v hloubích všehomíra! 73
V.
NA ZTRACENÝCH CESTÁCH.
Pláň polí dalekých tak opuštěna, pusta, ji bloudím nadarmo, a přec má touha vzrůstá. –
[75]
U ŠEDÉHO KAMENE.
Na ztracené cestě šedý kámen leží; vedle růže planá pučí v listí svěží. Hrob to mého štěstí polou v zapadání, a ta bujná růže – to je zpomínání. Každé jasné jitro do květů ji pudí – nebi žel, tam dole život neprobudí. – – Darmo v kámen chladný žhavé tisknu líce – neoživím štěstí nikdy – nikdy více. 77
OBĚŤ NADŠENÍ. (Památce Bohumila Havlasy.)
Což pták ten bouřlivák tvou duši neděsilneděsil, když koráb obletoval? tys sýčka neslyšel, kdy v křiku výstražném povětřím zavesloval? Tys nedbal, nebál se! a hrdě vzdoruje sám všednosti tu nízké šel jsi se podívat, jak héros nadšený, do oka smrti blízké. A tam tě zasáhla jak pomsta bohů zlých a přeťala tvé žití tak krásné, nádherné, jež v lidstva dějinách jak hvězdný rubín svítí. A v zemi daleké ti lůžko ustlali – ty hlavo plná květů! kde nemáš soudruha, jenž v svatém pohnutí, žes náš byl, děl by světu. – 78 Tak jeden za druhým v té dáli mizíme, z níž není navrácení, část velká mořem běd, jen někdo v slávy bran duhovém vyzlacení. Tys jednou z velkých hvězd, jež neshasíná mdle, jež v skonu obzor zjasní; tvá smrt je obětí před svatou ideou, a život tvůj byl básní. 79
BLUDNÝ STÍN.
Den šerý, jesenní, zplál v posled červánkem, když dole už se tmělo, hrad starý zahalil v ten závoj růžový své vráskovité čelo; dech větru s šelestem v houšt keřů opřel se, jež divoce tu bují, a smutné topoly zde tmavé hlavy své jak v pozdrav ukloňují, jak v tichém loučení, neb vítr bouřlivý jim všechno listí střese, i sadu hradnímu – kdy z nikad k odporu se hlásky nepovznese – Hrad bouři vzdoruje, ten starý, sešlý hrad, a údol halí pára – tak chladno, chladno kol – – jen skráň má palčivou, kde skrytý plamen hárá. Já větru naslouchám, jak lítá po hradě a bije v skalné boky, a teskně dívám se, jak bloudí po valech můj démon černooký – – 80
IMMORTELLA.
Až udeří má hodina, jež ze všech muk mne vyprostí, a spolu chladem smrtelným úd pronikne až ku kosti, já vzpomenu si na dobu, kdy byla jsem ti obtíží – a tu se rádo srdce mé u věčný spánek pohříží. 81
V PODZIMNÍM MLČENÍ.
I. I.
 Pláň polí zoraných se černá havrany, tak dálná, nepřehledná, zde náhlý, bezdečný stesk sahá na srdce jak smrti ruka ledná, šik mraků strhaných se plíží oblohou, a mlha padá k zemi, vše němo; lká jen pták, jenž byl se opozdil tu v smrčí pod větvemi. Já bloudím v myšlénkách a v dumách hlubokých tím osamělým polem, zřím, cítím úpadek – – a úsměv zoufalý mým probleskuje bolem – II. II.
 Sadem kráčím, chladné vlhké ticho tíží vrby, olše bez pohnutí, listí ve vrcholech dosud husté, ale prožloutlé, jen k opadnutí. 82 Vodotrysk tak teskně šplíchá tuto a svou pěnu chvějně vzhůru valí, obloha tak smutná – – jak má duše, a v mé duši smutek neskonalý. – – 83
V KOSTELE.
Kmit zlatých paprsků v chrám padal okna mříží, tkal závoj Madoně, a třpytnou zář tkal kříži, tak smavě zářivou, v té božské vlídnosti až zaplesala duše, vzdech vroucí ronil se, v němž bouřil v božstva tuše cit vlnou vířivou. Tu starých pochyb spor se opět vzbouřil v nitru, a náhle bolest zas jak krupobití v jitrujitru, v němž opět noc i tma, leč – tu mi zdálo se, že za mnou anděl stojí, a jeho bílá tvář s mou mukou, s mými boji že tichý soucit má. V čí duši opojné lesk dětské prosby prodlí? ach, tu mi zdálo se, že za mne on se modlí – – tak cosi zaválo, a pláč, pláč lítostný mne na kolena schvátil, kdy z okna poslední se zlatý paprsk tratil, a už se stmívalo. 84 Pak zvolna v duši mé se bouře utišila, jak smíru korouhev by zavlála tam bílá, jen dozvuk ještě lkal, tu jsem se ohlédla – než, prázdno, prázdno kolem, to zase byl jen sen! – – a s veškerým svým bolem spor znovu propukal. 85
ZA ŠERA.
Chmurná noc, ni hvězdy jedné, luna mračny zaniká, Dunaj jen se šeří v dáli, drobnou vlnkou utíká. Ubíháš-li v dáli tajnou nevědom si účele, – jako já tam v pusté prázdno prchám sobě, od žele? Dunaji, o proude mocný, daleko tvůj míří spěch, konec veliké tvé pouti v šírých moře ramenech. Kde se o skalnaté břehy tisíc vln tvých rozbije – Dunaji, v tu mořskou hloubi nes mé hoře – pohřbi je! 86
NAD KALÍŠKEM.
Otevřen kalich za zlatou mříží, v krůpějích rosy motýl se shlíží, i růžné nebe, – dík, že mi zírat nelze tam spolu! tož abych k studu, děsu a bolu zřela tam – sebe. Tehdy jen klid jak anděl je se mnou zahloubám-li se v myšlénku temnou, o ni duch prosí; nitro mé zpráhlá, divoká rokle, tu není stébla, travičky zmoklé, ni krůpěj rosy – 87
Z CEST.
Já tušila tu ránu osudu – než, přec mne překvapila strašlivě, když dopadla; kdy rozdrtila v prachprach, co srdce svojím zvalo vášnivě. Když vzdorný zlosyn čeká rozsudku ač kliden, děsný výkřik bolesti mu z hrdla vyrve se, – nech bezděký, kdy zvízví, že ztracen, proklet na věky. – Tak bylo mi. A jak bych prchala tím prostorem, jenž nemá východu a nemá dna – sám nejsa podstatou, jenž vylučuje div i náhodu – – a přece v obsahu svém zoufalství má v nesmírnosti, v děsných podobách, a muka veškerá tu v prvenství, jež bují vyš, až vzroste k šílenství. – – 88 Pak žila jsem; ač to-li životemživotem, kde málo smutným mi kraj přesmutný, kde samota mi málo samotou, a tazatel jen – tyran ukrutný. – Jen tehdy oko moje zablesklo a v ňadrech cítila jsem prudkou slast, když zahlédla jsem nástroj lesknavý – ó, kéž z mé ruky kles by krvavý. – – A tenkrát cosi ve mně hnulo se tak jako dávno, v době nevinné – – že zaplakavši vroucně k nebesům žít – žádala jsem – žíti pro jiné. I chvátám toužebně k jich příbytkům, k jich službě srdce, šíji sklánějíc – leč mrazné vání vstříc mne vítalovítalo, jež naděj mou zpět ve tmu smetalo. – 89
S BOHEM, LETO!
Já s tebou loučím se ty leto veselé, v motýlu hynoucím, jenž zapad do chmele, ve hroznech jeřabin, jež hoří pod snětí, kde pták se zastaví, než k jihu odletí. Ve mdlém dne úsvitu, západu mlhavém, ve spěchu poutníka skrytého pod hávem, ve pusté besídce, ve svlačci žloutnoucím, ve vláknu pavučin proutím se vlekoucím. V mracích, jež míří v dál jak lovci příšerní, ve sloupech ohnivých při záři severní, v ťukání sýkorky do zrna bukvice, i v zpěvu divokém podzimní vichřice. Tak s tebou loučím se, ty jaro veselé, než času velemoc ti ve sníh ustele, a snad než nového se jara dotoužím, své vlastní veselí do hrobu pohroužím. 90
PO SMRTI.
Pakli z té rmutné pozemské dráhy vybočím záhy, kdo pak mých vidin čarovné zjevy oslaví zpěvy? v průvodě v život mladistvých tužeb prokáže služeb? a kdo ty sny mé, divoké krásy, dosněním spasí? zápoly moje odvážné, strastné – nebyly šťastné; podmílal peň, kde úmysl dřímal, osudu příval. Kdož by se v chmurném, prokletém domě uhostil po mně? vyměnil za můj úděl svůj ladný? – – žádný, ach ,– žádný! 91
ZTRACENÝ RÁJ.
Ó zlatý červánku, tak luzný, prchavý, tak rychlý a tak dálný, žel! nejsou volny tak sny, jež se sletují v mé duše obzor kalný. Toť chmury ztrhané, jež pádí zděšeně v chlad severního kraje, tam z dálky od zlatých, leč navždy zamčených bran ztraceného ráje. 92
NA HŘBITOVĚ.
V teplé, tiché vůni na výsluní po keřích a stezkách mezi rovy, poletují motýlci tu luzně, kropenatí, hnědí, purpuroví. V stínu cypřiší zde ráda sedám, pěkná duma hebce padá k víčku, zřím jak motýl, kolmo křídla složiv kolébavě leze po měsíčku. Zřím, jak moucha leskle zelenavá po stebélku trávy lehce šplhá, a kdy vzletí, jak to křídlo tenké zasvitne jak zlatotkaná mlha. Zřím těch drobných tvorů velkou radost, jak tu skáčí, lezou, bzučí spolu, zřím, jak málo stačí k tvorstva štěstí... a mé oko vlhne slzou bolu. 93
NA JAŘE.
Dech jara lítá kol a sype květů déšť v můj vlas i na mé skráně, což platno: v skráních pal, a hebký vonný chlad se marně lije na ně. Proč srdce netěší, proč duši nebaví ty vděky neskonalé? ach, duše v mlhách sní, a touhou šílenou mé srdce rozervalé. Vždyť úsměv vylhaný se ztrácí neplodně akjak krůpěj v zprahlém poli; vždyť nemít ze svých snů než hrstku popelepopele, to přec jen příliš bolí. Jak slavně, horoucně bych jaro vítala v dum prchlých mraků starém! leč jeseň v srdci mém, a jaro květoucí mi ani není jarem. 94
JESEŇ V DUŠI.
Když máje květy honosí se země, a z temna lesa jarní ódy znějí, tvor všelik s novým nadšením a láskou kdy žít se chystá, tu mi nejbolněji. Vždyť hlouběji se opuštěnost cítí, kdy šumný rej kol svěžím krůčkem kluše, stín černější čím světlo jasnější je, a na jaře je pustším – podzim duše. 95
PAMÁTKY MLÁDÍ.
Z té dávné doby nadšení a víry v snech nejbujnějších nádherného jara teď ve srdci mém sklamaném a truchlém jak strážný oheň upomínka hárá. I táhnou stíny, přeludy,přeludy a zjevy, jak v zbořeninách šerých při měsíci, ach, více z nich já neztropím si posměch, teď se k nim modlí duše dumající. Teď marně toužím po myšlénce dětské, jež jako motýl na vše s láskou sedá, teď nedovedu víc tak čistě věřit, a nadějí se duch můj – klamat nedá. 96
VE VŮNI BAZALEK.
Ve vůni bazalek zpomínám na Tebe s touhou a po tichu, nad pásmem zvonků, když rosný déšť vyplývá z každého kalichu, nad stuhou jiřinek – těch růží podzimu, vroubících záhony, zřím-li už ve větru vzdálených lesů těch hluboké úklony, zřím-li prv vonící stráně, i lučiny, pahorky pod houští, doubravy šumící a ten pruh bílých řek – leto když opouští. Tak jsi mne zanechal s pomněnkou blahých dnů prosněných, prchavých, ve smutek zapadám, jako svět v jeseni do roušek mlhavých. – 97
Z PODZIMNÍCH VEČERŮ.
I. I.
 Ta noční dál tak chmurná, zamlžená, hvězd oko zlaté v mračném závoji, z nějž chvílemi jen paprsk luny skane a v doubravě se věsí na chvojí. Já dívám se v noc oknem osamělým, tma v jizbě, lampu shasla vichřice, sním o štěstí – a zatím na skle smývá vzdech touhy žhavý ledné kytice. II. II.
 Kol tma, jen chvílí po stropě a stěnách svit luceren se oknem objeví, zde ticho, z venčí meluzina hvízdá své neskonale smutné nápěvy. Jim naslouchám, a ozvěna lká v duši, až novou písní rtem mým vyproudí; leč srdci mému tak je bolno při tom jak plavcovi, kdy mořem zabloudí. 98
LETNÍ PŘELUD.
Mráz bílé květy zlehka v okně kreslí, v mou duši žaly z upomínek klesly. Když zlaté šero letních podvečerů se zabělelo květem hlohu sněžným, jenž slétal tiše v šelestění keřů spjat v drobné hrozny vloček vláknem něžným, když slavík tlouk a luna stála v modru a pokojně své jasné stříbro lila v luh zrosený a na vrcholky lesů, ó tehdy rámcem světějšího plesu mi veškerá ta noční kouzla byla! Třpyt velkých hvězd byl luzným diadémem mých myšlének, jež nad oblohu spěly, kdež volnou říš, kde království své měly, 99 kdež druhy zvaly světce nesmrtelné, ó proč ten pych, pád brzký zvěstující?! já skrývala v své duši perly skvoucí, jež vtryskly do ní z hloubi oka hvězdné, když na mne zíral v dumách, s žalem v líci – Vše zmizelo, jak z luhu modrá pára, a kolem chlad a kolem zima stará. V mou duši žaly z upomínek klesly– – mráz bílé květy zlehka v okně kreslí. 100
SMUTNÝ KRAJ.
Jak truchlivý kraj šírý, kraj dálný, zatemnělý, i na pahrbku v mlhách ten smrček osamělý – – tak jako já. Chmur těžkých visí dolů jak pochyb v duši mojí, kraj čehos očekává v tom trapném nepokoji – – tak jako já. Den posledně teď mrknul – a večernice žádná; noc objala kraj šírý, je beznadějná, chladná, tak jako já. – – 101
VI.
PROPAST.
K čemu lkát, že obzor žití kalná, šerá chmuř? bude ještě hůř. – –
[103]
BOLEHLAV
Mně veselo, tak divoce, já počítám ty svoje muky, teď vzroste-li mi, zašlápnu květ v lesním míru mezi buky. Teď na smrt by mne vyděsil, kdo věstil by mi šťastné žití, mně hudbou temných myšlének se šílené zdá vlnobití! Já s třeštícíma zrakoma pryč prchám z kruhu tiché slasti, však s úsměvem bych rozmarným se uvrhnula do propasti. 105
ČERNOKVĚT.
Drkotavě vítr tančí v roští, zemi luna halí do rubáše, tužby divoké v mé planou duši, a v mém srdci radost satanáše. A má duše – to je hlubné peklo, oměj, lilek obrůstají stěny, v blínu dříme saň a já jí tahám černé perly z krvavé úst pěny. 106
PRÁZDNO VŮKOL – TEMNO NADE MNOU.
Já bojím, lekám se, mé nitro šírá pláň, již slunko neozáří a půlnoc neztemní; je věčně šedivá, jen mlhám se tam daří. A jednotvárný zvuk, jenž zpíná k zoufalství vědomí uděšené, zní táhle, bez změny bytostí nešťastnou, nad níž se temno klene. – 107
JÁDRO ŽlTÍ.
I. I.
 Mám chvíle plné muk, kdy šeptám zoufale – jeť život vleknout škoda, vždyť známe všeho cíl, kam plyne jasný proud i kalem sytá voda. O, přijde brzo čas, že nic už na světě mne k plesu neroznítí, jáť všeho konec znám, než v zárod vlívá sese, že musí za své vzíti. II. II.
 A dlouho-li to žití trvat může? let několik a postava se schýlí, žár v oku shasne, na místě pak růže skráň ovine jen šedin vínek bílý. Báj mladosti jen někdy zamihne se pak v hlavě té, i k zpomínkám už líné, – strom květe dál, nechť stár, ach člověk jenom se vysílí a vyšeptá, než zhyne. – 108
UDEŘTE V BUBNY POHŘEBNÍ!
Už odumírá vše, co vřelost duše mé kdy vzněcovalo v plamen, mne mrazí, nudí vše, já sama bezcitna jak chladný, hrobní kámen. Teď z vůní srší jed, a vzlykot ze smíchu, a ze přepychu bída, co nyní vzruší mne, je pochod smuteční a velká panichyda. Ty duhy v životě, toť vzdušné přeludy, a láska – ta je klamem, vždyť zchladne jako vše, a těžko modlit se pod znesvěceným chrámem. A těžko pracovat, kdy známe nicotu a bídný konec všeho, i nelze věřit v ráj, kdy nitro kolbištěm je reje pekelného. 109
OMYLY.
Máť osud krutou moc, a málo vyzískáš, byťs vzdorem svým ji zlomil; mně zdá se, zásady a názor, život náš že velký jen je omyl. Co štěstím jednoho, je druhým záhubou, nuž, pak chcem spasit světy, a v posled snahy ty ne vždy jen zástupem leč vlastním srdcem – klety. – 110
BLUDICE.
O, divá bolesti! já ztrácím vůdčích stop – má duše jak kdy mizí; – noc vonná kolem mne, a všechna rozkoš z ní, i hvězdy mně už cizy! – Tak prázdno – bože můj! a nikde vřelosti, jen chlad, neb úsměv z ledu, že v bolu zoufalém já vším – vším pohrdám, i – sebou ku posledu. – 111
LUNNÁ NOC.
O, luny odlesku, jenž ve vlnách se koupáš a na pěně jak sníh své paprsleky houpáš, ó nesviť, nezáři! kol skály zvětralé – svit bledý po nich hrá tu – mdlý plamen kahanu jak na příšerném z hnátů a lebek oltáři. O, zajdi do mraku a neozařuj blíže ty truchlé náhrobky, ty jehlany, ty kříže ve svitu nestálém, toť hřbitov tužeb mých, a nadějí a přání, jež ve hrob sklátilo jen těžké odříkání po boji zoufalém. 112
POD OBLOHOU.
K všem útrapám, jež táhnou dolem světa, hvězd zlatookých nepočetná četa se klidně třpytí! – v sklo studené já horké tisknu čelo a divím se, že dávno nedoznělo v něm všechno žití. Co snů tak zářných jako samo světlo jím v jara vůni třepotavě letlo, vše marně, marně! co plápolův v mém srdci zplálo v reji, teď naslouchám, jak tluče v beznaději mdle, jednotvárně. Ó hvězdné světy! zírám v oko vaše, – ač halí vás už dávno do rubáše tma ztroskotání... a zdá se mi, že splácíte mi citem – však, lhostejno vám věru, pod blankytem zda ples či štkání. – 113
MOČÁLY.
Ty dny jsou kaluží, jež líně pohne se, kdy větry do ní dují, v ní bejlí, plazové se nikdy nermoutí, a nikdy neradují. Zde pranic nedýchá, co hněv by zbouzelo, leč aniž to co vábí, leč že se podivín zde dívá roztržit – ve velké oko žabí – 114
SPOUSTA.
Ta moje minulost je velkým hřbitovem, mdlým v travin žlutých řase, tu mnohý, mnohý rov už zmizel s povrchu a jiný rozpadá se. Prut suchý, nahnědlý tam s ostny vzhůru ční, kde růže plála vřelá, kde réva bujela, jen sotva živoří teď smutná immortella. A smavým andělům skvost zlatých vavřínů déšť s větry dávno ztrhal, a strůmky mladistvé mráz zubem hlodavým jak mlsný kozel zmrhal. Květ lastur barevných, jenž vroubil záhony, už rozklovaly vrány, z vrat hrobek sesutých se šklebí otvory jak v peklo černé brány. Tu lebka vydutá, zde dlouhý, žlutý hnát, a tamo zralý šípek, kol věnců nastláno, že věk by nestačil je svázat do otýpek. 115 Hle, přeražený kříž, a socha bezhlavá, i kotva – ruka schází, vše v síle přerváno, a časy přese vše si volně cestu razí. V čem věčnost zřela jsem, blesk mžikem rozrušil, že zůstala hrst rumu, již tence obrůstá jen chamraď plazivá, ta bez lesku i šumu. A já kol obcházím, když zamlžený den prost nachu zmírá chabě. Ký ruch to? opravdu, já přišla k smíchu zde těm cvrčkům i té žábě. 116
PRCHNI ODE MNE!
O, znič ty lupeny, je neklaď na mou skráň, kde by mne pálily jak jantar hořící, a prosím, nezpívej! ve sladkém hlase tvém já slyším z pralesa zuřivou tygřici. A probůh žádám tě, nehovoř o citu, že darmo pro mne zplál do sebe zamčenou, a – zapřisáhám tě, nemluv mi o lásce, při jejíž jméně dnes se stanu šílenou! ––––– Ó pryč mi s očí dnes, já zřít tě nemohu, já v tebe nevěřím – já v lásku nevěřím, a jsi-li bez poskvrn, já budu rouhat se, – dnes nevěřím. Jen probůh s očí mi, a pak mne třeba skol, vše já ti odpustím, tak tobě přisáhám, sice mne nepoznáš, – sama se nepoznám, tak přisáhám!! – – 117
LEDOVÝ ARCHANDĚL.
Bledá smrti, vztáhni ruku, skonči nevýslovnou muku – o jak bodá pohled jeho do srdce mně zraněného, o, bych více neviděla ledového archanděla! Jak se třpytí ostří meče! jeho tnutím život teče, teče ale nevyplyne, trpitel jen zvolna hyne; ó že jas jej v klidném čele korunuje na mstitele, a že bledost mi těch lící obžalobou hřímající! Neklň, neklň zbožňovaný, vždyť můj sen už oželaný, vždyť má naděj zahrabána – dovol ať i mně zní hrana; 118 co je ze mne, nevíš ani v mlze svého pohrdání, nevíš ani, duše drahá, kam až zoufalost má sahá – – Ticho. V němém užasnutí ohnivé zřím zablesknutí – ha, čím se teď tváře rděly ledovému archanděli? – 119
SHASLA ZÁŘE...
Nechať žhoucí vlasatice na zem jako tygr skočí, nechať na prach rozsápe ji – hasne záře černých očí! – – Nechať skutálí se vesmír k šedým nohám nestvořence, na rumech pak ať se svíjí červi lidští v černé věnce! Cherubové, plačte oheň, jenž vám zpraží bílé líce v popel, jak ty puklé hvězdy kol oharku půlměsíce! Zahyň vševše, co živým sluje od giganta k červotoči! na věky mi, na věky mi shasla záře černých očí!! 120
ZPRAHLÁ HORA.
Ční hora k oblakům, jsouc šípkem neplodná, i zdivočilým kmínem, zde žhoucí kamení jen na mžik vychládá, tož krátkých nocí stínem. Zde leží písek jen a drobty balvanů, a vybělené kosti, a mrtvým prostorem – se zdá, že vlní se mdlé dumy o věčnosti. Až život překypěv se v bezdno přelije i proudy jeho varné, mdlou vyzní ozvěnou, když tma jej obklopí a ticho jednotvárné. Ten zbytek vědomí se tuchou otráví a svine se jak zmije, a hluchem zasyčí, že studem odumrou jar sladké melodie, 121 a touha po pravdě, jež dříme v člověku, se vzepne uražená, i vzkřikne zoufale: vždyť život šílenstvím – buď kleta první žena! – 122
POSLEDNÍ – – –
Mne tíží přítomnost jak balvan skalnatý, jenž od hor oddroben se svalil na šípek, i úsměv osudu mně zdá se záhubným jak zradou sršící jidáškýjidášský polibek. Jas denní bolí mne, noc budí lítost mou, a píseň lidských úst hněv temný, palčivý, a práce hemžení, a láska, vášní bouř – mně k smíchu jako chmýř, jež letí přes nivy. O, pro nic za nic žít, jen slepě tancovat jak osud píská nám, a neznat příčinu, a neznat odměnu, ni cíl, ni závěrek, a nesmět vzdorovat, a zajít do stínu – – Toť příliš na ten prach, jejž věky učily, že může jednati a myslet, že je duch, že svět si podrobí, – že bude věčně živ, žeť božím obrazem – ba že on sám je bůh! Toť nesmrtelný klam, toť strašný, srázný pád, toť dýka ve spaní, než smrt je rozední, kol samý ston a pláč a výkřik zoufání – leč horší budou všech ty věci poslední – – 123
Z LISTŮ JESENNÍCH.
Zas ke mně vzbuzené tak jemně, nesměle se upomínky hlásí – ó marné úsilí, ó marné doufání, to nejsou už ty časy! – – Teď život pustý kraj, v tmách nočních zjasněný jen smrtonoše leskem, kde pomník zašlých dob ční divě k obloze jak skála zrytá bleskem. Ne tlukot slavičí teď kol se rozléhá, leč šelem duté vytí – toť svůdná myšlénka, jež v prsou poslední chce naděj zardousiti. A démon – démon zlý svým okem plamenným to děsné temno hlídá, a v ucho šepce mi, že lidským údělem jen nicota a bída – 124 Já kráčím podzimem, kde hadi posměchu jen syčí za mnou v klestí – ó blahé zpomínky – ó pryč, jste výtkou mi, já nemohu vás snésti. – 125
NOC.
Noc kolem vlní se, tak tichá, příšerná, tak nevýslovně pustá... už oko znaveno tím zřením do černa a neklid tajně vzrůstá. I mlčí polí pláň, i mlčí doubrava, ni topol nepohne se, jenž stíní truchlý kříž, jenž do tmy vyvstává jak zřícenina v lese. I kolem na skály, jež kraji obrubou, – se věsí ticho děsnéděsné, co věstí hrůzy moc: že dýše záhubou, jíž v jícen všechno klesne. Vzduch těžký jako krov, jenž rakev přikrývá, již slza nepokropí... a hlucho nicoty chmuř žasu prochvívá, a shlazuje své stopy. 126 Té noci propastí můj duch se proplétá, a myslím že se kácí – – ni „s bohem“ nešepce mé srdce do světa, a samo dokrvácí. – 127
HRANY.
Je soumrak kol, jen vítr kvílí křovím, jen měsíc objevil se nad smrkovím, a ticho, tmavo; o –! ve srdci mém divá bolest ryje, a myšlení tvé spurné rouhání je, má vzdorná hlavo! V co věřit však, kdy slzí hořké zdroje zem drsná, neklidná, zem bez pokoje jen lačně vpíjí? kdy staré výčitky a vzdechy marné tou hrudí víří, v poušti suchoparné kde had se svíjí? Kdy vroucí moje píseň ve mráz letí, že doufání mně musí sevšedněti i naděje mé, kdy duch se srdci, srdce duchu směje: sny osud jako stéblo v příkop svěje! v hrob dospějeme! 128 Kdy zpomínkami v duši rozechvělé jen suché věnce, kosti zpráchnivělé a mrtvé stíny, že prchá myšlenka dál polekaně, jak v bouři s puklé skály prchá káně, a z rozsedliny. Už nemám nic, a nelze doufat ani – – mých plesů chrám se boří v rozpadání, v něm šero dusné – – a věčná noc už nade mnou se kloní, v niž žádný paprsk luna neuroní, – v té hlava usne – 129 OBSAH.
I. Písně. Za moře5 Závěje6 Jarní vzdech7 Pokušení8 Přání u Dunaje9 Okamžení10 Ve vůni šeříků11 Změna12 Duše života13 Tajemství15 Žití motýla16 Jeseň17
II. Květy z matčina hrobu. Noc neklidná, noc jesenní21 Jak dávno tomu, matičko22 Matičko, to ví pánbůh sám23 V kraj zasmušilý, mlhou sšedivělý24 Matičko má, matičko má25 Matičko, milá matičko27 Ó matko, matko! šílím snad28 Matička mi děla vesnu29 Mně teskno po tobě30 Větérku ty šumný31 Ó matko má, když na tě zpomínám33 Zde v němotě ustlali tobě34 O jaký smutek, o jaká lítost36 Dnes tomu sedm let37 Spi, oh jen spi! jeť lépe tam38
[130] III. Otčině. V cizině41 Sen nad Dunajem43 Na hřbitově kerepešském45 Maše jaro47 Lidu48 Vzhůru stráže50 Cesta k spáse52 Píseň ze sedmnáctého století54
IV. U vesmíru. Žilobití horstva59 Osten žití61 Letní nuda62 Osud63 Jeseň na jaře65 Tucha66 Před podobiznou umělce67 V plesu68 Na horách70 Oko71 Mocná řeč72 Arcidílo boží73
V. Na ztracených cestách. U šedého kamene77 Oběť nadšení78 Bludný stín80 Immortella81 V podzimním mlčení82 V kostele84 Za šera86 Nad kalíškem87 Z cest88 S bohem, leto90 [131] Po smrti91 Ztracený ráj92 Na hřbitově93 Na jaře94 Jeseň v duši95 Památky mládí96 Ve vůni bazalek97 z podzimních večerů98 Letní přelud99 Smutný kraj101
VI. Propast. Bolehlav105 Černokvět106 Prázdno vůkol – temno nade mnou107 Jádro žití108 Udeřte bubny pohřební109 Omyly110 Bludice111 Lunná noc112 Pod oblohou113 Močály114 Spousta115 Prchni ode mne117 Ledový archanděl118 Shasla záře120 Zprahlá hora121 Poslední – – –123 Z listů jesenních124 Noc126 Hrany128
Oprava. Na stránce 3. v mottu místo slzy,slzy má státi slzí.
E: až; 2002 [132]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví dra. Grégra a Ferd. Dattla. Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze 1879.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 132