V PLESU.

V PLESU.
Ples vířil kolem mne jak v máji zahradou květ jabloní a hlohu, kdy vánek zavívá v ni z hájů posvátných zvuk jarních zlatorohů. A prapor rozkoše vlál šumně, nádherně, prost všednosti a tísně, a v každém záhybu se krylo tajemství jak duše sladké písně. Tluk srdcí: evoe! toť žití, právem tvým, jak pláč, jak utrpení, jež cítím z lehounka jak páry nad luhem se vznášet z rozechvění. Jak černý hrobařík, jenž ryje pod zemí, trud hlodá v mojí duši, že stín se staví k ní jak fata morgana v dnech parných na ovzduší. 68 Což platno?! vlhne zrak, nač studu? slzo skaň, jak luny paprsk v mlází, což mohu za srdce, jež touží ve chrámě, v němž idol jeho – schází? V těch očích zářivých já šílený zřím bol, jenž vznikal, vzrůstal kdesi, a na mžik vznícená krev varem kypící zas chladne – k smíchu, plesy –!... Rej víří kolem mne jak první komety kdys ve tmách všehomíra, a srdci mému jest jak cvrčku pod listem, kde v zavinutí – zmírá. 69