V PLESU.
Ples vířil kolem mne jak v máji zahradou
květ jabloní a hlohu,
kdy vánek zavívá v ni z hájů posvátných
zvuk jarních zlatorohů.
A prapor rozkoše vlál šumně, nádherně,
prost všednosti a tísně,
a v každém záhybu se krylo tajemství
jak duše sladké písně.
Tluk srdcí: evoe! toť žití, právem tvým,
jak pláč, jak utrpení,
jež cítím z lehounka jak páry nad luhem
se vznášet z rozechvění.
Jak černý hrobařík, jenž ryje pod zemí,
trud hlodá v mojí duši,
že stín se staví k ní jak fata morgana
v dnech parných na ovzduší.
68
Což platno?! vlhne zrak, nač studu? slzo skaň,
jak luny paprsk v mlází,
což mohu za srdce, jež touží ve chrámě,
v němž idol jeho – schází?
V těch očích zářivých já šílený zřím bol,
jenž vznikal, vzrůstal kdesi,
a na mžik vznícená krev varem kypící
zas chladne – k smíchu, plesy –!...
Rej víří kolem mne jak první komety
kdys ve tmách všehomíra,
a srdci mému jest jak cvrčku pod listem,
kde v zavinutí – zmírá.
69