V PODZIMNÍM MLČENÍ.
I.
I.
Pláň polí zoraných se černá havrany,
tak dálná, nepřehledná,
zde náhlý, bezdečný stesk sahá na srdce
jak smrti ruka ledná,
šik mraků strhaných se plíží oblohou,
a mlha padá k zemi,
vše němo; lká jen pták, jenž byl se opozdil
tu v smrčí pod větvemi.
Já bloudím v myšlénkách a v dumách hlubokých
tím osamělým polem,
zřím, cítím úpadek – – a úsměv zoufalý
mým probleskuje bolem –
II.
II.
Sadem kráčím, chladné vlhké ticho
tíží vrby, olše bez pohnutí,
listí ve vrcholech dosud husté,
ale prožloutlé, jen k opadnutí.
82
Vodotrysk tak teskně šplíchá tuto
a svou pěnu chvějně vzhůru valí,
obloha tak smutná – – jak má duše,
a v mé duši smutek neskonalý. – –
83