V KOSTELE.
Kmit zlatých paprsků v chrám padal okna mříží,
tkal závoj Madoně, a třpytnou zář tkal kříži,
tak smavě zářivou,
v té božské vlídnosti až zaplesala duše,
vzdech vroucí ronil se, v němž bouřil v božstva tuše
cit vlnou vířivou.
Tu starých pochyb spor se opět vzbouřil v nitru,
a náhle bolest zas jak krupobití v jitrujitru,
v němž opět noc i tma,
leč – tu mi zdálo se, že za mnou anděl stojí,
a jeho bílá tvář s mou mukou, s mými boji
že tichý soucit má.
V čí duši opojné lesk dětské prosby prodlí?
ach, tu mi zdálo se, že za mne on se modlí –
– tak cosi zaválo,
a pláč, pláč lítostný mne na kolena schvátil,
kdy z okna poslední se zlatý paprsk tratil,
a už se stmívalo.
84
Pak zvolna v duši mé se bouře utišila,
jak smíru korouhev by zavlála tam bílá,
jen dozvuk ještě lkal,
tu jsem se ohlédla – než, prázdno, prázdno kolem,
to zase byl jen sen! – – a s veškerým svým bolem
spor znovu propukal.
85