LEDOVÝ ARCHANDĚL.
Bledá smrti, vztáhni ruku,
skonči nevýslovnou muku –
o jak bodá pohled jeho
do srdce mně zraněného,
o, bych více neviděla
ledového archanděla!
Jak se třpytí ostří meče!
jeho tnutím život teče,
teče ale nevyplyne,
trpitel jen zvolna hyne;
ó že jas jej v klidném čele
korunuje na mstitele,
a že bledost mi těch lící
obžalobou hřímající!
Neklň, neklň zbožňovaný,
vždyť můj sen už oželaný,
vždyť má naděj zahrabána –
dovol ať i mně zní hrana;
118
co je ze mne, nevíš ani
v mlze svého pohrdání,
nevíš ani, duše drahá,
kam až zoufalost má sahá – –
Ticho. V němém užasnutí
ohnivé zřím zablesknutí –
ha, čím se teď tváře rděly
ledovému archanděli? –
119