POSLEDNÍ – – –
Mne tíží přítomnost jak balvan skalnatý,
jenž od hor oddroben se svalil na šípek,
i úsměv osudu mně zdá se záhubným
jak zradou sršící jidáškýjidášský polibek.
Jas denní bolí mne, noc budí lítost mou,
a píseň lidských úst hněv temný, palčivý,
a práce hemžení, a láska, vášní bouř –
mně k smíchu jako chmýř, jež letí přes nivy.
O, pro nic za nic žít, jen slepě tancovat
jak osud píská nám, a neznat příčinu,
a neznat odměnu, ni cíl, ni závěrek,
a nesmět vzdorovat, a zajít do stínu – –
Toť příliš na ten prach, jejž věky učily,
že může jednati a myslet, že je duch,
že svět si podrobí, – že bude věčně živ,
žeť božím obrazem – ba že on sám je bůh!
Toť nesmrtelný klam, toť strašný, srázný pád,
toť dýka ve spaní, než smrt je rozední,
kol samý ston a pláč a výkřik zoufání –
leč horší budou všech ty věci poslední – –
123