BRUTUS
Noc do atria hází již své stíny.
Na mramor sloupů, purpur triklinií
se klade pozvolna klid šera líný,
že mníš, i mrtvá hmota snem se spíjí.
V síň občas padne shora záchvěv třpytu
jak trsy opálové pavučiny,
když bledý měsíc vyjde z mraků skrytu,
v rozmarný chaos rozptyluje stíny.
Noc mrtvá, teskná! Brutus srdce bíti
své slyší, které rozlétnout se hrozí
a velká myšlénka se v prázdno řítí,
jak nesmrtelní kázali jí bozi.
Jej přízrak Caesarův v tmách nepoděsí,
ni bouře vztek, jež nad hlavou se sbírá,
ni vrah, jenž v úkrytu snad čeká kdesi,
k smrtelné ráně lesklou dýku svírá.
To vše je směšné tak a malicherné!
Caesarův přízrak? Pouze připomíná
čin vykonaný vlasti z lásky věrné, –
bouř národa? Ať jenom drápy spíná
30
po něm, jenž dobro chtěl a klidil zlobu,
po něm, jenž zbavit chtěl Řím tyranie,
po něm, jenž vrátit chtěl Kurciů dobu,
po něm, jenž získat chtěl, co nejdražší je!
Žel bohům! Sotva hydře sťata hlava,
Řím na mžik vydech zase svobodněji,
na šíji rudé dvé hlav nových vstává,
jež svatým vášním cynicky se smějí!...
Na duši Brutovu žal těžký znova
jak z olova utkaný závoj padá
a do přísného zraku Římanova
se hořká slza nenadále vkrádá.
Za vigilií v dumách vigilie
zapadla v bezdno. Na východě svítí.
Proud karmínu se z modrých nebes lije,
dští na skráň Brutovu růžové kvítí.
Plá nadšeně na zamračené skráni
nebesy stkaná světlá gloriola,
co celý Řím se vzbudil v záři ranní,
„panem et circenses!“ lid venku volá.
Až k sluchu Bruta vniká luzy řvaní,
jenž v křesle vztýčil se a setřás dumy
a zvolal, v tváři lítost, pohrdání:
Ten národ ubohý svobodě nerozumí!