SEN I SKUTEČNOST
BÁSNĚ.
MCMVI.
TISKEM A NÁKLADEM LADISLAVA GRUNDA NA KRÁL. VINOHRADECH.
[1]
ZDENCE.
[3]
OBSAH:
Ze sna.
Samota.
Za svítaní.
Svatební.
Noční píseň.
V snů vlastech.
Z erotiky mrtvých.
Pták.
Ideál.
Záhada života.
Probuzeni k životu.
Mně někdo cizí v srdce sáh...
Vzpomínky.
Západ na moři.
Večer.
Podzim.
Je noc.
Nepoznané známé.
Dumy.
Dívčí touha.
Pohádka o princezně.
Odjezd.
Pohádka dlouhé noci.
Té, která není z tohoto světa.
Sen.
Za soumraku.
Svou duši k mojí skloň...
Má bledá lásko...
Jarní.
Poutník.
Žena.
Mene, thekel, ufarsin.
Brutus.
Na Hradčanech.
Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému.
Svatopluku Čechovi.
Ze zpěvu revolucionáře.
Národu dneška.
[5]
ZE SNA...
Má sladká, Neznámá! Jak narcisu květ z vázy
z mých vystupuješ snů, když světu prchá duch,
Tvých očí pohledem zoř purpurová vzchází
a v srdce prázdnotu nalévá nový vzruch.
A netělesných rtů Tvých jemné dotýkání
v hvězd třpytnou záplavu vzduch kolem roznítí, –
já cítím žití své, v něm nekonečné plání,
jak svěží vyrůstá mi z kouzel nebytí.
To sen, jenž žitím jest, smrt z něho probuzení,
po něm z mé bytosti jen zbývá touha má:
A mrtev celý den, já čekám Tě v mé snění
až večer vzkřísit mne zas přijdeš, – Neznámá!
SAMOTA.
Vzduch těžký je a znaveně se plazí
v klid letní noci zmrtvělý a němý,
kdos černý závoj na mou duši hází,
jsem samoten a k smrti smutno je mi.
7
V tmě fatum tajemné že visí, zdá se,
zřím skoro bledý obrys obličejeobličeje,
jak černý zrak z něj na mne upírá se,
do mého srdce frivolně se směje.
Má Irido! Kdy, kde Tě opět shlédnu?
Je klidná noc, vzduch zmrtvělý a němý,
za hvězdou hvězda v duši padá ke dnu,
jsem samoten a k smrti smutno je mi...
ZA SVÍTANÍ
Skulinou roletty svit dotěravý
ranního slunce v ložnici se vkrádá,
laškuje na Tvém rtu a do záplavy
tvých kadeří jak zlatá nitka padá.
A měsíce zář bílá ve Tvém snění
se zatím ještě vlní, zkolébává
průhlednou duši Tvoji v lehké chvění
a smavá pohádka vstříc Ti z něj vstává...
Jde tichý vzdech Tvůj po pokoji stmělém,
v něm reflex dum plá, jež stkal duch Tvůj snivý,
co třpytící se muška nad Tvým čelem
Ti sedá do vlasů jak opál živý...
SVATEBNÍ
V třpyt planet mlékový noř smutné tváře,
až slzy tvé v mé duši moře zvíří,
až radosti mé, v červáncích jež hýří,
na popraviště půjdou od oltáře.
8
Safíry v svatebním Tvém rouše vzplanou
jak oněch zrak, již Boha hledat chtěli,
náš večer přijde, heroicky stmělý,
a budu zřít v Tvou duši rozplakanou.
A zblednem, slyšíce, jak zakrákoral
nám nad hlavami havran rohu hlasem,
i vztáhneš ruce s rozpuštěným vlasem
a zapláčeme spolu smrti chorál!
NOČNÍ PÍSEŇ
Na koruny vrb padla tma:
Můj stesk se v radost promění
v Tvých očí modrém plameni,
ó, duše má, ó, duše má!
Vzduch vůně květin objímá:
Svou náruč vstříc Ti rozepnu,
je prs Tvůj pohár bílých snů,
ó, duše má, ó, duše má!
Květ vzplál Ti mezi očima:
A v průsvitných mlh hedbáví
svou touhu něha vypráví,
ó, duše má, ó, duše má!
Perletí luny teče tma:
Na srdci rudý květ Ti vzplál,
zrak zavři svůj, v snech půjdem dál,
ó, duše má, ó, duše má!
V SNŮ VLASTECH...
Když předtuch nekonečných clona těžká
s mých očí snáší se, hled skýtá do dálav,
v snů vlastech bizarrních má duše mešká,
na březích z kosatců a lunou zbledlých trav.
9
A zlatá nebesa, jak opiový spánek
je stvořit dovede, se chvějí nad hlavou
a z končin nepoznaných lehký vánek
mne spíjí božských vůní záplavou.
ZeŽe k trůnu Boha vetřel se, mně zdá se,
a drze unesl dech anděla,
v němž myšlénka má tiše kolébá se
a nových vidění se tajem zastkvěla...
Tvůj stín zřím průhledný, jak na oblaku
z hvězd světla spředeném mi letí vstříc,
a duše moje plesá, Tvojich zraků
se nedohlednou hloubkou spíjejíc.
A touha naše slavnou hymnu zpívá,
propastí etheru výš letí, do dáli,
a svatý oblak Tvůj v záclonu světla splývá
a závoj hvězdnatý nás oba zahalí!
Z EROTIKY MRTVÝCH
Ah, vzpomínám... To bylo, nad propastí
když plakali jsme, – děti neštěstí –,
když zrakem, v němž jsem slzu zřel se třásti,
v mrak hledělas’, jenž dobro nevěstí.
Já k srdci tisk’ Tě, – žalem hořké bylo! –
a vlíbal růže v lilje ňader Tvých,
a ticho strašlivé nás omámilo
v Údolí Smrti skalách zčernalých...!
Ah, vzpomínám... Rozmarin na Tvém čele
červánkem krve temně zahořel
jak věčná lampa ve svatyni stmělé, –
údolím výkřik bambitky se chvěl.
10
A v hlubinách jsme zřeli, naše těla
jak na skalině černé tuhnou v led,
co před námi se louka otevřela
koupaná světlem, – samý jas a květ!
To bylo dávno... Vzpomínáš dnes v snění?
To bylo dávno... Mnohých roků tíž
tam na nás vrhla oblak zapomnění,
kde v Údolí se černá shnilý kříž....kříž...
Pojď, – navštivme to místo!... Usedneme
v objetí šťastném na mžik do hlubin!
Až zapadnem tam v hrobu ticho němé,
kříž starý na nás hodí sladký stín!
PTÁK
V kraj slunce zasvitlo,zasvitlo jak smutek v jeseni.
A draperie par se táhla nad ním bílá.
Jak neurčitý sen tajemné mlčení
rozpjatá křídla ptáka porušila.
A byl to divný pták. Usedl na topol
a zpíval: Já jsem ten, jenž zdrásal srdce Tvoje.
Ač, – nevzal jsem ti moc... Kde ukrýval se bol,
to všecko nechal jsem, v Tvé hrudi schováno je!
A toho bylo víc, věř, toho bylo víc!
To málo sladkého jsem sobě popřál pouze.
A ze srdce ti téměř neubylo nic
a já jsem ukojen v své nekonečné touze!...
„Kdo, ďáble prokletý, tě v ptáka proměnil,
a jaké jméno děs před tebou nese v dáli?dáli?“
„V tvé vlastní lebce já jsem tebou zrozen byl
a tvoje myšlénky mi k nohám drápy daly!“
11
IDEÁL
Svá křídla k slunci rozepni jen směle,
jdi hledat tu, po níž se ti stýská:
Jsou sladké naděje, tvé plány stkvělé,
a šeptají tvé duši, jak je blízká!
Tam, – v bleděmodrý ether, – nad oblaka!
prach nesídlí tam, nezříš černé bláto
a zlatá svatozář tě vzhůru láká:
Jdi zlíbat nohy božství, jež ti svato!
A vzlétneš. Plesáš, že jsi dosáh cíle, –
vždyť Ideál ti náruč rozevírá!
Hrd, shlédneš dolů v pýše ušlechtilé, – –
ó, jaký bol tvé srdce náhle svírá?
Ta, o níž mněl’s, že nebes říš ji hostí,
pod tebou se vleče v kalu,
a, povýšený, očištěný cností,
proléváš zdrcen hořké slzy žalu...
ZÁHADA ŽIVOTA
Nad hrobem vidin dávno mrtvých lkáti
a toužit po věcech, jež píchají,
od božstva, jehož není, milost ždáti,
chtít skutečnost a jsoucno od bájí.
Milovat vášnivě, kde není lásky,
opěvat život v stínu mohyly,
ctít upřímnost – a nestrhnouti masky,
jíž tváře své jsme moudře zakryli!
12
V tmách vítat světlo, které nepřichází,
do bahna klesat s heslem „Výš a výš!“výš!“,
s bujností smát se v smutku beze hrází,
naslouchat chorálům, jichž neslyšíš! – –
To život! Němý hrůzou ztrneš celý,
když na mžik objeví se záhada
skulinou dveří, jež se otevřely,
a slunce v krvi do vod zapadá!
PROBUZENÍ K ŽIVOTU
V pochybné chvíli, když se uzavřela
nad bytostí mou předtuch klenba těsná,
má duše zsinalá se němou hrůzou chvěla,
já k životu jsem probudil se ze sna.
Šílený bolestí jsem hleděl do Tvých lící,
jak rychle v černou tmu se rozplývají,
na celý zjev Tvůj, v prázdno prchajícíprchající,
a myšlénky se zastavily v taji.
To bylo večer již a srdce mého bití
hrozilo na vždy ztichnout každou chvíli.
Já zpečetil jsem vše, co poutalo mne k žití,
a poslouchal, jak vítr venku kvílí.
A cítil jsem pak v srdci rozteskněném,
když zaplavil mne žal,žal jak vlna dravá,
že bytost má je hrob, kde pod kamenem
svět vidin, mládí v prach se rozpadává.
MNĚ NĚKDO CIZÍ V SRDCE SÁH...
Mně někdo cizí v srdce sáh
a rozladěných na strunách
tam chvějící se rukou hrál
13
jak sordinou tlumený žal.
A na mne padla hustá tma
a zachvěla se duše má
a pokojem se výkřik chvěl,
v něm zemřelý sen krvácel.
A dřív, než z moře povstal den,
tou hudbou byl jsem otráven,
mé srdce k smrti zdrásané
a struny byly ztrhané.
VZPOMÍNKY
Je chvíle jemná, intimní,
kdy duše v snech se ztrácejí,
v náladě teskné, podzimní
kdy vzpomínky se vracejí.
Tak hledí mdle a bez vášně
a nic jich z klidu nevzbudí,
zrak jejich smutný poplašně
se zarývá mi do hrudi.
Jak bály by se bledou líc
v ni vnořit, v touhy zapadlé,
že nespatří svůj obraz víc
v tom zakaleném zrcadle...
ZÁPAD NA MOŘI
Do hyacinthů jemně fialových
z ohromné výhně spousta krve tekla.
Visíc na mračen šedých souostrovích,
jak cípy záclony se mořem vlekla.
14
A tmavé slunce v oranžové pěny
na dálných březích stopilo se po pás.
Kus nebe planul nad ním otevřený,
z něj v hustých proudech rozléval se topas.
VEČER
Na vlny, které stříbrem polil měsíc,
klid kane s hvězd, vzduch tajemně se chvěje,
a tiše vane do mlhavých směsic
rozkvetlých růží kouzlem čaroděje.
A na břehu sad v svatý háj se mění,
kde duše touhy v hlavách stromů kvílí
a čeká v modlitbách, až v její snění
z tmy noci bezdné skane narcis bílý.
PODZIM
V zahradě kolem nás tak smutno bylo!...
Den zamlklý kdes v dálce dohoříval
a slunce krvavé se potopilo
do modrých mlh a v žlutých mraků příval.
A na mžik zaplály ty vetché cáry
v rubínech, opálech a zlatě skvělém.
Závojem z perel obetkaly páry
hor čela na západě zkrvavělém.
A my jsme teskně hleděli v ta světla...
Teď rubín shas, teď smaragd, opál za ním
a tmavá rouška na oblohu slétla,
stín šedý rozběhl se k žlutým pláním.
15
Kraj chladný byl a obzor už se stmíval.
A ticho. Ptáček plakal opozdilý.
Náš zrak se upřen v karmínu pruh díval,
jak zadržet by jej chtěl ještě chvíli...
Až i ten shas’ a zapad’ v moře na dno.
Tmou vítr slechli jsme, jak žalně svistí,
a v duše naše zavanulo chladno
a naše slzy padly v svadlé listí.
JE NOC
Je noc, je noc, a všecko šlo už spat.
V tmě černé bílé vidiny se chvějí.
A větry, jakby chtěly rozplakat
se, hudou na oknech a žalně pějí.
Jen občas vyzní z nich jak dutý smích,
jenž zvolna zmírá v korridorů taji...
Já v snění zbožně poslouchám a tich,
jak děti, pohádky jež poslouchají.
Je smutná píseň to! A zdá se mi
tak skorem, že jsem ji už slyšel kdesi.
Však kde, ó, kde? A ze záplavy tmy
vzpomínky živé na duši se věsí.
Snad v sále, v jemném šumu hedbáví,
kde světlo lustrů v drahokamy plálo
a kvapíku žár lil se jásavý
do žil, kde tisíc snů se rozzpívalo?
Snad na moři, kdo do vln přívalu,
jenž peklem vztekal se, plál vážný, tichý
svit majáku, co satan na skálu
spit vřavou, sliny vrhal, řičel smíchy?
16
Ne, – vzpomínám!... To bylo v aleji,
kde koruny lip, jarem prostříbřené,
sta květů dštily do Tvých šlépějí
a vůně v naše duše rozrušené.
A v srdcích našich jásal zpěv a ples,
jenž slzy štěstí do očí nám vlákal
a divný vítr jen, tak jako dnes,
lip haluzemi žalostivě plakal.
NEPOZNANÉ ZNÁMÉ
Své duše svaté tajemství
v Tvých očích, drahá, zřím,
jak plno třpytných kouzel chví
se celým bytím Tvým.
To bylo tehdá, – před rokem.
Ten kvapík, – masopust!
A po roce teď v srdci svém
květ bledý cítím růst...
To večer tiché něhy byl,
tak božské, duševní...
Proč vzdálený mi po něm kvil
dnes v duši teskně zní?
Já neznal Tě, mne neznalas!
A přece divný cit
té noci oba spojil nás,
jejž nelze zapomnít!
Jak Ty, též já dnes vzpomínám...
Ó, dítě, nemyslíš,
že oběma tak líp je nám,
že neznáme se blíž?...
17
DUMY
Záchvěvy divoké a bizarrní
v mystické rozkoši Tvé duše září.
V nich kolébá se kouzlo žhavých dní,
kdy reflex duhy nadějí plá v tváři.
Záchvěvy dívokédivoké a bizarrní!
Má mysl nad nimi se zamlčela
jak v měkkých dumách podzimových dní,
kdy myslet přestává a poddává se celá.
Záchvěvy divoké a bizarrní!
V mých předtuch tmu a v myšlenkovou krisi
vpadly jak meteor a duch můj sní
o plachtách purpurových, v dál jež mizí...
DÍVČÍ TOUHA
Jak hvězdy, které halí
mhy šedé, tajemné,
jsou vzdáleny, můj králi,
Tvé oči ode mne.
A touha moje bílá,
ta jako hudec jest,
jenž do puklého rohu
chce živé zvuky vnést!...
Vy větrové, již v dáli
přes moře letíte,
mu zjevte moje žaly
v krev srdce rozlité!
18
A na lože až v snění
se skloní, zářící,
mé žhavé políbení
mu schvějte do lící!
POHÁDKA O PRINCEZNĚ
Pohádka tichá v duši zvoní
o žalem mroucí princezně,
k níž v palác ze zlata a sloni
se touha vkradla vítězně.
Princezna krásná marně touží
po dálných ráje krajinách,
kde pod palmami stín se plouží
jak neurčitý přízrak v snách,
kde věčné lásky harmonií
vzduch plní pestrých ptáků dav
a z květin kalichů se lijí
přesladké vůně do dálav;
a hyacinthů květy západ
když v smaragd moře začne třást,
duch vise, jež zde nelze chápat,
zří, hledě citů ve propast.
Tu srdce krev se v plesu spojí
v proud jeden s krví západu
a drobných perel ve závoji
zří ve sta divů záhadu...
Princezna touží bez ustání...
Ztuh venku fontán v křišťálech –
a teskně vítr fičí plání,
co zlatou síní voní vzdech...
19
Pohádka tichá v duši zvoní
o krásce smutkem plačící, –
sní: a když měsíc v síň se skloní,
sny bílé dští v dum směsici.
Tu fontán v kámen zledovělý,
jak hvězdný sloup vzplá v zakletí
a z duše oblohy v kraj ztmělý
se světel tisíc rozletí.
ODJEZD
Západu purpurový jas
se na hladině klidně třás,
když člunek stříbrný si cestu
prorážel středem vodních řas.
Pak slunce kleslo za hory,
tmou zalily se obzory,
v křišťálového zámku věži
skřípěly oken závory.
A měsíce svit matný pad
na smutné paní světlý šat,
jež přišla větrům k oknu věže
svou bílou touhu žalovat.
Mha padla na tůň ospalá,
loď v posled ve tmách zaplála,
v křišťálového zámku věži
princezna bledá plakala...
POHÁDKA DLOUHÉ NOCI
Pohádka dlouhé noci pokojem mi zpívá,
má modrý zrak a v čele hvězdu zlatou,
s úsměvem naivním skromně v oči se mi dívá,
v kouř krbu rukou ukazuje vzpjatou.
20
„Co na tom, že se podzim do tvých oken šklebí
a v komíně že výská meluzina?
má říše z polních květů vyrovná se nebi,
v ní starost usíná a na vždy zmírá vina.
A zachoval-lis jenom zbytek kouzla mládí
a v nevinnost nepřestals’ věřit zcela,
pak klidný buď! Má říš ti vynahradí,
hra osudu co krutě odepřela.
Rej skřítků rozpustilých bujný, dovádivý
tě bavit bude, sklíčeného nudounudou,
a malá čarodějka ukáže ti divy,
až znaven vkročíš v její chýžku chudou.
Pak sličné dryady, jež zlaté vlasy mají
a chorovod jež tančí při měsíci,
tě půjdou doprovodit k vzdálenému kraji,
kde láska tvá tě čeká tiše spící.
Tam leží duhovými pod nebesy
v paláci z perleti a drahokamů,
do světlých vlasů se jak živé perly věsí
jí zářné světlušky, kol šíří moře plamů.
A žhavý touhy pták, jenž rád má blankyt nebe,
jí sedí nad ložem na větvi korálové,
do noci z rána pěje, sladce volá tebe,
bys dívce přinesl, co slíbili jí snové.
Rtem pootevřeným jak škeblí rubínovou
vzdech uniká,uniká jak chvění zlaté struny...
A srdce pod ňader bělostí liliovou
sní o polibcích v mléčné záři luny.“
Tak zpívá Pohádka. A já jdu maně za ní,
duch prchá světu, nový život vzchází
mi nad hlavou, můj ret již k Lásky rtům se sklání,
noc vlahá do klína nám svoje hvězdy hází.
21
Co na tom, že se podzim do mých oken šklebí
a v komíně že výská meluzina?
Ta říše z polních květů vyrovná se nebi,
v ní starost usíná a na vždy zmírá vina!
TÉ, KTERÁ NENÍ Z TOHOTO SVĚTA
Má paní překrásná a nikdy nedosněná,
ach, nepoznaná mnou a nedotoužená!
Když z dálky zřím Vás jít, má duše žalem sténá
a chvěje v rozkoši se krásou zmámená!
Královno radostí, ó, panovnice smutků,
Vy hvězdo nocí, v nichž sen chví se na růžích,
já ze všech nejhorší a nejčernější skutků,
když spáchán pro Vás byl, hned ctností nazval bych!
Jak vůně omamná, jež večer vystoupila
z kalichu narcissu a spíjí duši, krev,
mně zdá se, paní má, ó, kráso čistá, bílá,
Váš býti subtilní a kouzla plný zjev!
Vy jdete z neznáma. Má touha do neznáma
jak stín jde za Vámi a zbožně hledá Vás:
jen jednou, jedenkrát sese, kráskokrásko, sejít s Váma,
a oči zlíbat Vám, Váš světlý zlíbat vlas!
SEN
Rozkvetlou loukou plnou orchideí
mně zdálo se, že kráčím nocí s Tebou,
my zřeli vzhůru, kde se hvězdy skvějí,
skráň zlatou kloní božství před velebou.
22
A v myšlénkách jsme neviděli ani,
že krok náš lehkým stal se jak krok duchů,
jichž čarovných harf tajuplné štkání
vzdálenou modlitbou nám znělo k sluchu.
Mha kol nás plála z démantových tříští
a smaragdový třpyt hvězd rozrážela
v tisíce ohňů, jež se duhou blyští,
zář nadšenou Ti tkaly kolem čela.
Omamná vůně šla z Tvých světlých vlasů,
mne spíjela, až k blouznění mne spila,
já žíznivě ssál v duši svatou krásu
jak vůni, kterou dýchá růže bílá.
Bez hmoty byly náhle zjevy naše,
průsvitné jako páry nad jezerem,
když měsíc bledý září jimi plaše, –
a cit náš jak zvuk houslí chvěl se šerem.
Tu dolů na louku jsem shlédl maně;
tam těla naše stála jako spící
v kvetoucích orchideích, prostřed pláně
se skrání pozdviženou, s bledou lící.
Já zřel: Cit – vítěz stál nad tělem hříchu
v končinách extase a svaté krásy,
a ruka neznámá se mihla v tichu
a bílý květ Ti vtkala v světlé vlasy.
ZA SOUMRAKU
Je večer čarovný a slunce zapadlo.
A z korun starých lip vzdech tichý uniká.
Jak chladné ze stříbra leštěné zrcadlo
plá v třpytu mlhavém hladina rybníka.
23
Na nízké křoviny a hlavy šedých bříz
déšť květů stříbrných – svit bílý měsíce
se lije svatou tmou, ba, skorem řekl bys,
že prach to z opálů, tříšť z perel tisíce.
V té chvíli posvátné, kdy vášně zardělé
jdou spat a utichnou, cit stoupá k nebesům,
já k Tobě modlím se, můj čistý anděleanděle,
a duše zmámená vstříc chvátá jasným snům.
Myšlénka křídla má a letí do dáli,
jak motýl usedne do světlých vlasů Tvých,
v Tvé oči pohlédne, jež nebem zaplályzaplály,
a šeptat bude Ti o touhách žhavících.
A šeptat bude Ti, jak srdce mého krev
s Tvým srdcem v rythmu vždy, vždy bije společném,
jak na oltáři tam Tvůj sídlí zářný zjev,
jenž duši v svatyni mi mění zázrakem.
A bude šeptat Ti tu lásky věčnou zvěst,
jíž hvězdy žhnou a plá vzdech růží přesladký
a věnce vonné Ti z mých citů bude plést,
můj svatý idole, princezno z pohádky!
SVOU DUŠI K MOJÍ SKLOŇ...
Svou duši k mojí skloň, má krásko osamělá,
jak skloní ke květu se na zahradách květ,
a v kalich z kalicha hned skane krůpěj skvělá,
to rosa třpytivá, již zrodil lásky vznět.
A duší polibek to bude žhavý, dlouhý,
v něm sladká pohádka se rázem zaskvěje,
cit v plesu zajásá a hořet budou touhy,
z vln modrých usmívat se bude naděje.
24
Vše umře kolem nás a láska jenom zbude,
z přízraků růžových k nám život bude plát
a hymnus ze strun mých znít bude Tobě všude,
ten hymnus opojný a věčný: Mám Tě rád!
MÁ BLEDÁ LÁSKO...
Má bledá lásko se zlatými vlasy,
má touha šílená Tě zbožně objímá,
z Tvých citů zářících kytice vonné tká si,
v čar nebes opíjí se Tvýma očima.
Má bledá lásko! Bez Tebe mé žití
je srdcem z mramoru, je divou pustinou,
v níž vzduchem palčivým pláč vichřice se řítí,
hlas předtuchy o snech, jež v krvi zahynou.
Má bledá lásko! Bez Tebe mé žití
je pláčem beze slz, kde bolest nesmí lkát,
však duši spaluje, v ní zhoubný požár nítí,
jenž v žlutých listů změť hned změní růží sad.
Má bledá lásko! Neunikej v dáli!
Nech aspoň zlatý sen mé touze plamenné,
neb bude mi Tvá duše.duše, k níž mé city lkaly,
jen v háji cypřiší náhrobkem z kamene!
A mám-li zhynout přec, pak prosím, dýku dříve
Tvým posvěť andělským a svatým polibkem,
až v srdce vnikne mi, zář stopy jeho živé
mne v chvíli poslední omámí sladkým snem!
JARNÍ
Je večer teplý, růže slastí vzdychá
a jaro zpívá žhavé serenady,
Tvá duše skloněna jak lilie sní tichá
uprostřed vůní, jež se šíří všady.
25
Jak zlatý paprsek Tvá vzpomínka se chvějechvěje,
tmou večera letí někam v dáli,
mé srdce ódy jásavé k ní pěje
a v tajuplný sen jak v mlhu se halí.
Tvé oko sálá nepoznanou něhu,
v zář jeho moje duše usedá si,
mně jest, jak plul bych k neznámému břehu,
kde v taj se halí neviděné krásy.
A mizí vše, jen růže slastí vzdychá,
jež roste v srdci mém a rudě plane
a čeká tam, ó, krásko moje tichá,
s Tvých očí slza lásky až v ní skane!
POUTNÍK
Šel znaven žitím poutník do dáli,
šel přes lesy a moře, přes skály.
Za bludičkou, jež bílá před ním šla,
svá křídla touha jeho rozpjala.
On vssáti do dna duše svojí chtěl
paprsek stříbra, který před ním šel.
A zapomněl všech trudů, útrap, cest,
jen světlo zřel jak z perel narcis kvést.
Když vlny slané šlehaly jej v skráň,
vzdech: Jeden paprsek jen chytit v dlaň!
Když písek moře zžeh jej žhavící,
lkal: Neprchej, má hvězdo zářící!
A křížem krážem prošel celý svět,
však světla stále stihnout nedoved.
26
V údolí pochmurném se octl v ráz,
kde černých skal se k nebi pnula hráz.
Ty skály očím jeho zakryly
ves obzor, i třpyt hvězdy unylý.
A údy krvavé,krvavé vstoupí na skály,
by znova upřel zraky do dáli.
Však sotva upřel snivé oči v dál,
stesk zoufalý mu duši rozdrásal:
Svit bludičky plál jako z perel květ
zas nad vlastí, zkad vyšel za ní v svět...
ŽENA
V korunách cedrů vítr šumí plachplach,
vzdech líně vyráží a namáhavě.
Spí ticho na visutých zahradách,
v něž Semiramis bledá vyšla právě.
A ňadra jak dvě vázy z opálu
v měsíce záplavě se matně skvějí
a dmou se v divých vášní přívalu,
jež v krvi vrou jí dneska šíleněji.
A pružně, jak had v měkkých pohybech
se bok jí vine, něha spí v něm vřelá,
a z očí královny svit žhavý šleh,
jak zlatá, jedem napuštěná střela.
A před pohledem ženy vášnivé
a před zločinnou krásou, která září,
se v úctě chvěje celé Ninive
a kleká ve prach se skloněnou tváří.
27
MENE, THEKEL, UFARSIN
Když zlatou hlavu sklonil velký Baal
za obzor mdlý, za ebenové háje,
sed k hodům slavnostním Baltazar král,
obklopen přední šlechtou svého kraje.
Z achatu lampy světlo lily v síně,
kde hodující hověli si líně
a v drahých nádobách z foinických skel
jiskřící purpur vína krvácel.
A společnost to byla veselá!
Vše připravil pán, hostů blaha dbalý,
strun stříbrných v síň hudba zazněla,
a tanečnice smysly rozhřívaly.
Vše v bujných slastech šílelo, se smálo,
co venku zatím noci přibývalo
a Astarté, jež zaskvěla se v tmách,
svit studený rozlila po střechách.
Zarudlé ohněm silných nápojů
teď ke dveřím se obracejí líce,
neb jimi k „tanci sedmi závojů“
přichází kráska, slavná tanečnice.
Pohyby smyslné jak zvolna lily
by tekutý kov v rozpálené žíly
a divý, bezuzdný žár v očích všech
jak v oku dravé šelmy náhle šleh.
A zápach láskou unavených těl
v olejů vzácných, ve voňavek vůně
se vmísil v ráz, síň zlatou obestřel
svým dechem, jenž jak vál by z Pekel tůně.
I měkké zvuky strun již v síně taji
jak unaveny zvolna usínají,
lamp achatových světla rozžatá
již rudnou na řetězích ze zlata.
28
Tenkrát se pyšně Baltazar král zved
na křesle, jiskřícím se tigří kožíkoží,
a zvolal na čeleď, vzrušením bled:
„Spěchejte rychle v židovský chrám boží!
Chci z číše Jehovy své víno píti,
jež safíry a diamanty svítí,
z nichž obětuje Židů velekněz;
to k šílenství má dovršit můj ples!“
Hned přineseny číše na rozkaz
a pil z nich Baltazar a všichni pili.
V tom zadul vítr, lampy zhasly v ráz
a zraky ke stropu se obrátily.
Tam bledá jakás ruka slova psala,
jež rudě,rudě jako žhavý uhel plála.
A v duše přítomných leh temný stín,
když četli: Mene, thekel, ufarsin.
Král nejslavnější věštce zavolal,
však žádný nemoh zázrak vysvětliti,
a němý děs kde koho v síni jal,
k životu hrůzou vzbudili se zpití.
Zavolán mladý prorok z Izraele.
Ten vstoupil v síň a pravil králi směle:
„Tvé říši značí zkázu, tobě zhyn
tři slova: Mene, thekel, ufarsin.
Již dlouho dost jsi zlo a neřest sil,
je míra plna, rudá pomsta vstává.
Tys národ o svobodu oloupil,
svévolně v bláto zašláp jeho práva.
Dnes dovršil jsi hanebné své dílo
a národu co nejsvětější bylo,
co nejpobožněji ctil v srdci svém,
rouháním poskvrnil’s a posměchem.
29
Než vstane den, tvá rozpadne se říš,
moc tvoje rozplyne se jako pára,
hněv Boha spravedlivý ucítíš,
jenž odměňuje ctnost a zločin kárá.“
Domluvil prorok. Síně na zápraží
stanula hrůza se vztaženou paží,
Astarté bledá zarděla se v tmách,
svit krvavý rozlila po střechách.
BRUTUS
Noc do atria hází již své stíny.
Na mramor sloupů, purpur triklinií
se klade pozvolna klid šera líný,
že mníš, i mrtvá hmota snem se spíjí.
V síň občas padne shora záchvěv třpytu
jak trsy opálové pavučiny,
když bledý měsíc vyjde z mraků skrytu,
v rozmarný chaos rozptyluje stíny.
Noc mrtvá, teskná! Brutus srdce bíti
své slyší, které rozlétnout se hrozí
a velká myšlénka se v prázdno řítí,
jak nesmrtelní kázali jí bozi.
Jej přízrak Caesarův v tmách nepoděsí,
ni bouře vztek, jež nad hlavou se sbírá,
ni vrah, jenž v úkrytu snad čeká kdesi,
k smrtelné ráně lesklou dýku svírá.
To vše je směšné tak a malicherné!
Caesarův přízrak? Pouze připomíná
čin vykonaný vlasti z lásky věrné, –
bouř národa? Ať jenom drápy spíná
30
po něm, jenž dobro chtěl a klidil zlobu,
po něm, jenž zbavit chtěl Řím tyranie,
po něm, jenž vrátit chtěl Kurciů dobu,
po něm, jenž získat chtěl, co nejdražší je!
Žel bohům! Sotva hydře sťata hlava,
Řím na mžik vydech zase svobodněji,
na šíji rudé dvé hlav nových vstává,
jež svatým vášním cynicky se smějí!...
Na duši Brutovu žal těžký znova
jak z olova utkaný závoj padá
a do přísného zraku Římanova
se hořká slza nenadále vkrádá.
Za vigilií v dumách vigilie
zapadla v bezdno. Na východě svítí.
Proud karmínu se z modrých nebes lije,
dští na skráň Brutovu růžové kvítí.
Plá nadšeně na zamračené skráni
nebesy stkaná světlá gloriola,
co celý Řím se vzbudil v záři ranní,
„panem et circenses!“ lid venku volá.
Až k sluchu Bruta vniká luzy řvaní,
jenž v křesle vztýčil se a setřás dumy
a zvolal, v tváři lítost, pohrdání:
Ten národ ubohý svobodě nerozumí!
NA HRADČANECH
Pad soumrak na Hradčany osamělé.
Jak v hrobce duní krok Tvůj táhlým echem,
a vítr hvízdá si na věží pyšném čele
a v poplašený sluch se vrývá smutným vzdechem.
31
Kupole vysoké zří chmurně v temnou dálku,
jak zpět by hleděly do mrtvých staletístaletí,
a znenadání, jak stál bys u katafalku,
kdes pohřbil nejdražší, s řas slza skane ti.
S výčitkou palčivou, v níž bol je dravý,
zdi na tě hledí chladné, ledové,
tvůj ret se zachvěje a trpce praví:
Bývali Čechové!
Tvá hlava v divných myšlénkách se zmítá.
Zde leží v temnotách mrtvoly zašlé slávy,
jež v rakev složila bouř krutých časů lítá
a dole pod tebou se národ klidně baví.
Žel! Zdědil po dědu vnuk jenom lásku k sváru,
i sílu zdědil též, – však jenom proti svýmsvým,
a nevniklo mu v krev to kouzlo svatých žárů,
jež národ malý kdys tvořilo velikým.
Jak žena prodajná se jeví tobě Praha
v své hříšné rozkoši a v pýše jalové,
jež za zvonivý peníz málo jen se zdráhá:
Bývali Čechové!
Ztlum jenom krok! Těch mrtvých nevzbuď ze sna!
Ať neotevrou zrak ti velikáni zašlí,
je dobře, kamenů že zeď je vězní těsná,
co nimbus slavnostní jich drahá jména krášlí!
Ať nezří bídný lid, jenž svatých cílů nedbá,
a jemuž mrzký žold je světější než vlast,
neb dědů strašlivá by snesla se naň kletba,
jenž slunce zřekl se a hledí ve propast.
Ať nezří pod sebou ty v prach ohnuté šíje,
jimž z vlastních katanů svých ruky surové
řád pyšně hozený práv starých cennější je:
Bývali Čechové!
32
RUKOPISŮM KRÁLOVÉDVORSKÉMU
A ZELENOHORSKÉMU
K DVACÁTÉMU VÝROČÍ BOJE ZA DOKÁZÁNÍ JEJICH
PRAVOSTI.
Přede mnou leží staré rukopisy.
Čerň bledá, pergamen je žlutavý.
Že velcí také bývali jsme kdysi,
zde dávno mrtvý praděd vypráví.
Minulost před mým zrakem vstává slavná,
jak žhavá myšlénka ji promítá,
a duše šťastna náhle do pradávna,
v říš bohatýrů z kovu zavítá...
Zem v ryku zbraní zachvívá se celá
a rudě planou kolem požáry,
pak hrdě zdvižená zříš česká čela,
vítězně hřímat slyšíš fanfáry.
Varita struny slyšíš, opojený,
tvé myšlénky jsou sněním zastřeny,
v něm táhnou kolem tebe živé scény,
jak v píseň skryl je pěvec nadšený.
Bard v píseň vložil svoje nitro žhavé,
své vzrušení, svou radost i svůj žal,
své vášně velké, touhy plápolavé
v těch slokách nádherných zde vyzpíval.
A věky minuly, čas slávy zašel.
Svoboda sténá v těžkém zranění.
Ty staré velezpěvy národ našel
a pil z nich v duši svaté nadšení.
33
Zvuk veršů kovový vnik v srdce davů
a svatou hrdostí je opíjel
a cizina sklonila v úctě hlavu
před národem, jenž velké pěvce měl.
Tu rouhači však přišli znenadání,
svět z bludu, hlásali, že vyprostí
a svaté památky hned drze haní,
ten z bídáctví, ten z pošetiloostipošetilosti.
A uvěřil jim téměř národ celý!
A nízká pomluva se nesla v dál,
a bujná radost vzplála v nepříteli,
že pěvců velikých Čech nemíval.
A nad rukopisy prý kámen zapad!...
Ne ještě! Za pravdu boj neutich!
Však jenom velký může velké chápat,
kdo nízký, vidí nízkost u jiných.
Boj za památky staré zas vzplá znova,
boj za věc velkou, prudký, divoký,
nuž, národe, pak ztrestej hříšná slova
a kamenuj falešné proroky!
SVATOPLUKU ČECHOVI
KE DNI 21. ÚNORA 1906.
O, barde bardů! Skráň Tvá bělem zkvétá,
jenž věnčí ji jak vavřín stříbrný,
v tvář Tvoji písmo svoje ryjí léta,
v ní krutých bouří zrcadlí se dny.
Však slova Tvoje stále rudě planou
a stéká po nich stále čerstvá krev,
a volá vzhůru, za čest pošlapanou
svolává na zlosyny Boží hněv.
34
Vln rozkacených vír se kolem vzdýmá,
v nich svítí bodáky a čepele
a zpěv Tvůj mohutný jak bouře hřímá:
Čas velký přišel, vstaňte, mstitelé!
Dnes jenom ohlas jeho v duše vniká
a spravedlivou výtkou pálí v nich,
leč výkřik drtícího bojovníka
se k nepříteli posud nepozdvih’.
Však přijde snad čas, kdy vzplá pomsta dravá,
žár nadšení se vznítí ve oku
a heslem stanou se Tvá slova žhavá, –
ó, Mistře, Bohatýre, Proroku!
ZE ZPĚVŮ REVOLUCIONÁŘE
Krvavá pomsta zajásá jednou,
zajásá divou vichřicí,
tyrani v hrůze strnulí zblednou,
modlit se budou, chvějící.
Okovy krvavé našimi údy
zločinné lebky roztříští,
požárů zaplane červánek rudý,
chladná v něm ocel se zablyští.
Do bláta smetem vnucené znaky,
kletbu zpět vrhnem katanům v tvář,
pozdvihnem čela, v jiskřící zraky
usedne svatých nadšení zář.
Povstanou z hrobu staré zas modly,
Svoboda svitne v jásot a ples,
prach slíže s obuvi nám vrah náš podlý,
zaskučí jako spráskaný pes!
35
NÁRODU DNEŠKA
Přes hroby obětí, jež v zapomnění klesly,
jdem zvolna ku předu. Kde cíl se ukrývá?
Vidina v mlhách před námi se kreslí,
z majáku vstříc nám kyne zářivá.
Nám kyne vstříc, leč my ji nevidíme.
Jsme nízcí porobou a slepí sobectvím.
Za heslem heslo z řady naší hříme,
za skutkem skutek rozplývá se v dým.
A nepřítel již stojí před branami
a hraje v kostky o náš majetek.
Bouř hustá hrozí, visí nad hlavami;
kde reci jsou, jež zrodil středověk?
Ti mrtvi, mrtvi jsou. A my, jich děti?
My nejsme ti, již světem třásli kdys
a marně ze spoust hnátů kletba letí
a volá „Exoriare aliquis!“
Na vlajku Svobody, jež v bláto klesla,
falešný prorok píše zrádná hesla!
A mládeži, jež v boj šlašla, nadšení
vpaluje v čelo Kaina znamení!
Ten není veliký, jenž práva svatá
v prach šlape, jenž v ctnost svatou nevěří
a jenž na důtky odvěkého kata
odpovídá – prohnutou páteří!
Víc hrdosti a více energie,
míň hluchých frází a míň mrtvých slov,
krev změnit víc, jež v žilách líně hnije
a změklá srdce změnit v tvrdý kov.
36
Víc vášně do skrání, však méně ryku!
Čin hotový jen v glorii se skví!
Míň řečníků a více bojovníků.bojovníků,
dál budem od pout, blíže vítězství.
S vztýčenou pěstí spějme v nové žití,
s extasí, jež slov nemá zapotřebí,
a padnem-li přec v boji o své bytí,
pak padnem s čelem obráceným k nebi!
E: až; 2007
[37]