POUTNÍK

POUTNÍK
Šel znaven žitím poutník do dáli, šel přes lesy a moře, přes skály. Za bludičkou, jež bílá před ním šla, svá křídla touha jeho rozpjala. On vssáti do dna duše svojí chtěl paprsek stříbra, který před ním šel. A zapomněl všech trudů, útrap, cest, jen světlo zřel jak z perel narcis kvést. Když vlny slané šlehaly jej v skráň, vzdech: Jeden paprsek jen chytit v dlaň! Když písek moře zžeh jej žhavící, lkal: Neprchej, má hvězdo zářící! A křížem krážem prošel celý svět, však světla stále stihnout nedoved. 26 V údolí pochmurném se octl v ráz, kde černých skal se k nebi pnula hráz. Ty skály očím jeho zakryly ves obzor, i třpyt hvězdy unylý. A údy krvavé,krvavé vstoupí na skály, by znova upřel zraky do dáli. Však sotva upřel snivé oči v dál, stesk zoufalý mu duši rozdrásal: Svit bludičky plál jako z perel květ zas nad vlastí, zkad vyšel za ní v svět...