ZA SOUMRAKU

Josef Šimánek

ZA SOUMRAKU
Je večer čarovný a slunce zapadlo. A z korun starých lip vzdech tichý uniká. Jak chladné ze stříbra leštěné zrcadlo plá v třpytu mlhavém hladina rybníka. 23 Na nízké křoviny a hlavy šedých bříz déšť květů stříbrných – svit bílý měsíce se lije svatou tmou, ba, skorem řekl bys, že prach to z opálů, tříšť z perel tisíce. V té chvíli posvátné, kdy vášně zardělé jdou spat a utichnou, cit stoupá k nebesům, já k Tobě modlím se, můj čistý anděleanděle, a duše zmámená vstříc chvátá jasným snům. Myšlénka křídla má a letí do dáli, jak motýl usedne do světlých vlasů Tvých, v Tvé oči pohlédne, jež nebem zaplályzaplály, a šeptat bude Ti o touhách žhavících. A šeptat bude Ti, jak srdce mého krev s Tvým srdcem v rythmu vždy, vždy bije společném, jak na oltáři tam Tvůj sídlí zářný zjev, jenž duši v svatyni mi mění zázrakem. A bude šeptat Ti tu lásky věčnou zvěst, jíž hvězdy žhnou a plá vzdech růží přesladký a věnce vonné Ti z mých citů bude plést, můj svatý idole, princezno z pohádky!