ZA SOUMRAKU
Je večer čarovný a slunce zapadlo.
A z korun starých lip vzdech tichý uniká.
Jak chladné ze stříbra leštěné zrcadlo
plá v třpytu mlhavém hladina rybníka.
23
Na nízké křoviny a hlavy šedých bříz
déšť květů stříbrných – svit bílý měsíce
se lije svatou tmou, ba, skorem řekl bys,
že prach to z opálů, tříšť z perel tisíce.
V té chvíli posvátné, kdy vášně zardělé
jdou spat a utichnou, cit stoupá k nebesům,
já k Tobě modlím se, můj čistý anděleanděle,
a duše zmámená vstříc chvátá jasným snům.
Myšlénka křídla má a letí do dáli,
jak motýl usedne do světlých vlasů Tvých,
v Tvé oči pohlédne, jež nebem zaplályzaplály,
a šeptat bude Ti o touhách žhavících.
A šeptat bude Ti, jak srdce mého krev
s Tvým srdcem v rythmu vždy, vždy bije společném,
jak na oltáři tam Tvůj sídlí zářný zjev,
jenž duši v svatyni mi mění zázrakem.
A bude šeptat Ti tu lásky věčnou zvěst,
jíž hvězdy žhnou a plá vzdech růží přesladký
a věnce vonné Ti z mých citů bude plést,
můj svatý idole, princezno z pohádky!