POHÁDKA DLOUHÉ NOCI

POHÁDKA DLOUHÉ NOCI
Pohádka dlouhé noci pokojem mi zpívá, má modrý zrak a v čele hvězdu zlatou, s úsměvem naivním skromně v oči se mi dívá, v kouř krbu rukou ukazuje vzpjatou. 20 „Co na tom, že se podzim do tvých oken šklebí a v komíně že výská meluzina? má říše z polních květů vyrovná se nebi, v ní starost usíná a na vždy zmírá vina. A zachoval-lis jenom zbytek kouzla mládí a v nevinnost nepřestals’ věřit zcela, pak klidný buď! Má říš ti vynahradí, hra osudu co krutě odepřela. Rej skřítků rozpustilých bujný, dovádivý tě bavit bude, sklíčeného nudounudou, a malá čarodějka ukáže ti divy, až znaven vkročíš v její chýžku chudou. Pak sličné dryady, jež zlaté vlasy mají a chorovod jež tančí při měsíci, tě půjdou doprovodit k vzdálenému kraji, kde láska tvá tě čeká tiše spící. Tam leží duhovými pod nebesy v paláci z perleti a drahokamů, do světlých vlasů se jak živé perly věsí jí zářné světlušky, kol šíří moře plamů. A žhavý touhy pták, jenž rád má blankyt nebe, jí sedí nad ložem na větvi korálové, do noci z rána pěje, sladce volá tebe, bys dívce přinesl, co slíbili jí snové. Rtem pootevřeným jak škeblí rubínovou vzdech uniká,uniká jak chvění zlaté struny... A srdce pod ňader bělostí liliovou sní o polibcích v mléčné záři luny.“ Tak zpívá Pohádka. A já jdu maně za ní, duch prchá světu, nový život vzchází mi nad hlavou, můj ret již k Lásky rtům se sklání, noc vlahá do klína nám svoje hvězdy hází. 21 Co na tom, že se podzim do mých oken šklebí a v komíně že výská meluzina? Ta říše z polních květů vyrovná se nebi, v ní starost usíná a na vždy zmírá vina!