MÁ BLEDÁ LÁSKO...

Josef Šimánek

MÁ BLEDÁ LÁSKO...
Má bledá lásko se zlatými vlasy, má touha šílená Tě zbožně objímá, z Tvých citů zářících kytice vonné tká si, v čar nebes opíjí se Tvýma očima. Má bledá lásko! Bez Tebe mé žití je srdcem z mramoru, je divou pustinou, v níž vzduchem palčivým pláč vichřice se řítí, hlas předtuchy o snech, jež v krvi zahynou. Má bledá lásko! Bez Tebe mé žití je pláčem beze slz, kde bolest nesmí lkát, však duši spaluje, v ní zhoubný požár nítí, jenž v žlutých listů změť hned změní růží sad. Má bledá lásko! Neunikej v dáli! Nech aspoň zlatý sen mé touze plamenné, neb bude mi Tvá duše.duše, k níž mé city lkaly, jen v háji cypřiší náhrobkem z kamene! A mám-li zhynout přec, pak prosím, dýku dříve Tvým posvěť andělským a svatým polibkem, až v srdce vnikne mi, zář stopy jeho živé mne v chvíli poslední omámí sladkým snem!