MÁ BLEDÁ LÁSKO...
Má bledá lásko se zlatými vlasy,
má touha šílená Tě zbožně objímá,
z Tvých citů zářících kytice vonné tká si,
v čar nebes opíjí se Tvýma očima.
Má bledá lásko! Bez Tebe mé žití
je srdcem z mramoru, je divou pustinou,
v níž vzduchem palčivým pláč vichřice se řítí,
hlas předtuchy o snech, jež v krvi zahynou.
Má bledá lásko! Bez Tebe mé žití
je pláčem beze slz, kde bolest nesmí lkát,
však duši spaluje, v ní zhoubný požár nítí,
jenž v žlutých listů změť hned změní růží sad.
Má bledá lásko! Neunikej v dáli!
Nech aspoň zlatý sen mé touze plamenné,
neb bude mi Tvá duše.duše, k níž mé city lkaly,
jen v háji cypřiší náhrobkem z kamene!
A mám-li zhynout přec, pak prosím, dýku dříve
Tvým posvěť andělským a svatým polibkem,
až v srdce vnikne mi, zář stopy jeho živé
mne v chvíli poslední omámí sladkým snem!