SEN

SEN
Rozkvetlou loukou plnou orchideí mně zdálo se, že kráčím nocí s Tebou, my zřeli vzhůru, kde se hvězdy skvějí, skráň zlatou kloní božství před velebou. 22 A v myšlénkách jsme neviděli ani, že krok náš lehkým stal se jak krok duchů, jichž čarovných harf tajuplné štkání vzdálenou modlitbou nám znělo k sluchu. Mha kol nás plála z démantových tříští a smaragdový třpyt hvězd rozrážela v tisíce ohňů, jež se duhou blyští, zář nadšenou Ti tkaly kolem čela. Omamná vůně šla z Tvých světlých vlasů, mne spíjela, až k blouznění mne spila, já žíznivě ssál v duši svatou krásu jak vůni, kterou dýchá růže bílá. Bez hmoty byly náhle zjevy naše, průsvitné jako páry nad jezerem, když měsíc bledý září jimi plaše, – a cit náš jak zvuk houslí chvěl se šerem. Tu dolů na louku jsem shlédl maně; tam těla naše stála jako spící v kvetoucích orchideích, prostřed pláně se skrání pozdviženou, s bledou lící. Já zřel: Cit – vítěz stál nad tělem hříchu v končinách extase a svaté krásy, a ruka neznámá se mihla v tichu a bílý květ Ti vtkala v světlé vlasy.