SEN
Rozkvetlou loukou plnou orchideí
mně zdálo se, že kráčím nocí s Tebou,
my zřeli vzhůru, kde se hvězdy skvějí,
skráň zlatou kloní božství před velebou.
22
A v myšlénkách jsme neviděli ani,
že krok náš lehkým stal se jak krok duchů,
jichž čarovných harf tajuplné štkání
vzdálenou modlitbou nám znělo k sluchu.
Mha kol nás plála z démantových tříští
a smaragdový třpyt hvězd rozrážela
v tisíce ohňů, jež se duhou blyští,
zář nadšenou Ti tkaly kolem čela.
Omamná vůně šla z Tvých světlých vlasů,
mne spíjela, až k blouznění mne spila,
já žíznivě ssál v duši svatou krásu
jak vůni, kterou dýchá růže bílá.
Bez hmoty byly náhle zjevy naše,
průsvitné jako páry nad jezerem,
když měsíc bledý září jimi plaše, –
a cit náš jak zvuk houslí chvěl se šerem.
Tu dolů na louku jsem shlédl maně;
tam těla naše stála jako spící
v kvetoucích orchideích, prostřed pláně
se skrání pozdviženou, s bledou lící.
Já zřel: Cit – vítěz stál nad tělem hříchu
v končinách extase a svaté krásy,
a ruka neznámá se mihla v tichu
a bílý květ Ti vtkala v světlé vlasy.