Z EROTIKY MRTVÝCH

Josef Šimánek

Z EROTIKY MRTVÝCH
Ah, vzpomínám... To bylo, nad propastí když plakali jsme, – děti neštěstí –, když zrakem, v němž jsem slzu zřel se třásti, v mrak hledělas’, jenž dobro nevěstí. Já k srdci tisk’ Tě, – žalem hořké bylo! – a vlíbal růže v lilje ňader Tvých, a ticho strašlivé nás omámilo v Údolí Smrti skalách zčernalých...! Ah, vzpomínám... Rozmarin na Tvém čele červánkem krve temně zahořel jak věčná lampa ve svatyni stmělé, – údolím výkřik bambitky se chvěl. 10 A v hlubinách jsme zřeli, naše těla jak na skalině černé tuhnou v led, co před námi se louka otevřela koupaná světlem, – samý jas a květ! To bylo dávno... Vzpomínáš dnes v snění? To bylo dávno... Mnohých roků tíž tam na nás vrhla oblak zapomnění, kde v Údolí se černá shnilý kříž....kříž... Pojď, – navštivme to místo!... Usedneme v objetí šťastném na mžik do hlubin! Až zapadnem tam v hrobu ticho němé, kříž starý na nás hodí sladký stín!