Z EROTIKY MRTVÝCH
Ah, vzpomínám... To bylo, nad propastí
když plakali jsme, – děti neštěstí –,
když zrakem, v němž jsem slzu zřel se třásti,
v mrak hledělas’, jenž dobro nevěstí.
Já k srdci tisk’ Tě, – žalem hořké bylo! –
a vlíbal růže v lilje ňader Tvých,
a ticho strašlivé nás omámilo
v Údolí Smrti skalách zčernalých...!
Ah, vzpomínám... Rozmarin na Tvém čele
červánkem krve temně zahořel
jak věčná lampa ve svatyni stmělé, –
údolím výkřik bambitky se chvěl.
10
A v hlubinách jsme zřeli, naše těla
jak na skalině černé tuhnou v led,
co před námi se louka otevřela
koupaná světlem, – samý jas a květ!
To bylo dávno... Vzpomínáš dnes v snění?
To bylo dávno... Mnohých roků tíž
tam na nás vrhla oblak zapomnění,
kde v Údolí se černá shnilý kříž....kříž...
Pojď, – navštivme to místo!... Usedneme
v objetí šťastném na mžik do hlubin!
Až zapadnem tam v hrobu ticho němé,
kříž starý na nás hodí sladký stín!