EVOKACE APOLLONIA Z TYANY.
Éliphas Lévi, filosof a abbé,
jenž srdcem rostl v srdcích kathedrál,
nepřítel dogmatické víry slabé
a ctitel systémů, z nichž Život vstal,
dnes volá k výši s této země chabé.
Skleněným stropem hledí hvězdy ke mně.
Kolikrát v nocích vyhlížel jsem vás,
když démonové bouřili v tmách temně
a jak zvuk struny se můj rozum třás,
již nevěda, kde nebe je, kde země.
Byl čas, kdy, hvězdy, proti vám byl malý
Éliphas Lévi, abbé, kněz a mag.
Tajemství přede mnou jste ukrývaly,
jež marně chápat chtěl mé duše zrak,
ač studený jak éther, jenž vás halí.
Noc jak stín bojácný se vlekla plaše,
když v tichu snil jsem, student Kabbaly.
52
A změřil jsem a sčetl dráhy vaše
tím klíčem, který skrytě odhalí
a nový život vnáší do rubáše.
Dnes větší jsem než, hvězdy, vy, jež skvíte
se výsměšně a chladně nade mnou.
Já pronik vás v své práci obrovité –
kdo ale pronikl změť tajemnou
a záhady v mé duši na dně skryté?
Je malý svět a velká Myšlenka je.
V nás vesmír větší je,je než kolem nás.
A cit, jenž smrtí dospívá a zrajezraje,
jest hyblem života, jež člení Čas,
a v kterém duha sedmi planet hraje.
Barevná duha, která nám je mostem
od pravdy reálnosti k pravdám snů,
kde hvězda Poznání se zářným chvostem
v chladného klidu modrou hlubinu
plá jako elixír, jímž jsme a rostem.
53
Dnes otázka mne tíží ještě jedna.
Ty zodpovíš ji, Apollonie,
jenž celý ponořil ses do bezedna
pravd Pythagorejských a magie,
proti nimž „svět“ je hříčka bezvýsledná.
Noc rozkoší se sametovou chvěje,
jak safír hluboká a mrazivá,
a měsíc zrcadlo, hle, stříbrné je,
jímž veliký mág nezřen odkrývá
dramata myšlenek a srdcí děje.
Již rudne žhavým uhlím pánev zlatá,
kouř stoupá k stropu v rythmu modrých vln,
v kruh vepsána jsou čtyři jména svatá,
Mlčením nehmotným je pokoj pln,
a vzduchem proudí těžká aromata.
54
Ty, tajemný, jenž z Euxena jsi vyšel,
zřel v pyramidách v propast Magie,
jenž chrámy kultů všech jsi mluvit slyšel
a s mrtvými spal v pouštích Libye,
tě zaklínám, bys k mému kruhu přišel:
Apollonie, Apollonie, Apollonie!
55